Dramione - Navždy spojeni

Prolog

Stála před dveřmi jeho cely. Ani nedýchala. Po tvářích jí stékaly slzy. Mělo to být naposled, co ho vidí. Potřebovala ho ještě jednou obejmout. Ještě jednou políbit. Pastorkovi, se to moc nelíbilo, ale vyhověl jí.

"Jsi si jistá?" zeptal se muž stojící po jejím pravém boku. Otočila hlavu jeho směrem a chvíli jej mlčky pozorovala. Tvářil se ustaraně. Aby taky ne. I pro něj to bylo těžké. Sice ho nenáviděl, ale toto? To si nezasloužil. Ani jeden z nich. Přál si pro oba dva lepší budoucnost.

Odvrátila od něj pohled a znovu se zadívala na dveře před sebou. Pak jen přikývla. Počkala, až je strážný otevře.

"Počkám v jejich kanclu," prohodil hlavou směrem ke strážnému, který právě uvolnil kouzelné zámky cely a otevřel dveře. „Máš patnáct minut."

Jen přikývla a pomalým krokem vstoupila. Dveře se se zaskřípěním zase zavřely. Její oči si chvíli zvykaly na přítmí, které v místnosti panovalo, než zaměřila postavu blonďáka. Seděl odevzdaně na dřevěné posteli. Pokud mohla tu příšernost postelí nazvat. Nevěděl, že přijde. Neslyšel nic, protože každá z cel byla opatřena kouzlem, aby vězni neslyšeli, co se děje na chodbách.

Po chvíli, která se jí zdála jako věčnost, na ni pohlédl. Překvapení v očích skrýt nedokázal. Nepočítal, že by ji ještě někdy viděl. Okamžitě vstal a sevřel ji v náručí. Jen tam mlčky stáli, pevné zaklesnuti do sebe. Ani jeden se nechtěl odtáhnout.

"Dostanu tě ven," řekla rozhodně do jeho hrudi. "Nevím kdy, ale dostanu."

Chtěl jí věřit, ale... To jedno velké, hloupé ale. Věděl, že ta šance je mizivá. Sice byla členkou legendárního Zlatého tria, ale teď ono Trio nic nemohlo, tak co by zmohla sama? "Nech to být," zašeptal ji do toho vlasů.

"Ne... nemůžeš tu zůstat. Vždyť jsi nevinný!" vzlykla a odtáhla se tak, aby mu viděla do tváře.

"Oba víme, že nejsem úplně bez viny," mluvil šeptem.

Plakala, přesto vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho. "Miluju Tě. Navždy budu," ujišťovala ho.

Věděl, že mluví pravdu. I když by si přál, aby s ní mohl strávit zbytek života. Sáhl do kapsy vězeňského mundúru, ze kterého vytáhl stříbrný kroužek. Vzal ji za levou ruku a pohlédl jí do očí. Přál si ten pohled zapamatovat. "Miluji Tě. Jsi tím nejlepším, co mě potkalo. Jsi mým světlem v temnotě, která mě provází celý můj život. Byl jsem hlupák, že jsem to neviděl dřív. Děkuji Ti za vše, co jsi pro mě udělala. Zachránila jsi mě. Plánovali jsme budoucnost, na kterou jsem se těšil. Ale mně ji naplánoval někdo jiný. Nečekej na mě. Vím, že dokážeš všechno, ale i Tvá moc má své limity. Neplakej. Bude to dobré. Buď šťastná, jen kousek místa v srdci nech pro mě. Tohle mělo proběhnout jinak. Za jiných okolností, s přáteli a rodinou. Ale ten čas, co nám byl dán, jsem si užil. Naplno. Budu Tě milovat. Navždy," nasadil jí prstýnek na prst a koutkem úst se pousmál.

Dívala se na něj a mlčela, když mluvil. Sklopila pohled ke své ruce, na které se nyní vyjímal jednoduchý prstem. Pak byla řada na ní. Vytáhla tedy z kapsy prsten pro něj. Stejný jako ten její. Obyčejný a vlastně neobyčejný. Pro ně určitě. "Miluji Tě," potlačovala slzy. "Naučil jsi mě mnoho. Díky tobě jsem poznala lásku a to jaké to je být nejšťastnější ženou na světě. Měla jsem vše, co jsem si přála. Zachránil jsi mě a ukázal mi život mimo hranice stránek a polic s knihami. Díky Tvému odhodlání vytrvat, jsem získala ty nejkrásnější vzpomínky. Mrzí mě, že jsme neměli víc času. Že jsem Tě nechala tak dlouho se snažit. Budu čekat. Najdu způsob. Jednou si tuhle chvíli zopakujeme a bude to tak, jak má být. Vždycky to budeš jen Ty. Navždy," se stejnými slovy na závěr mu nasadila kroužek na prsteníček.

On pohled z jejích očí neodvrátil. Přitáhl si ji k polibku. Nejdříve skoro cudnému, ovšem po chvíli je oba přemohl chtíč. Nevědí kdo, ale jeden z nich prohloubil polibek a líbali se, jakoby nemělo být žádné zítra. A ono taky nebude. Za pár minut se rozdělí a budou odloučeni. I když navždy spojeni, budou každý sám.