Dramione - Navždy spojeni

2. Kapitola - Vysněná práce

Mám tu pro Vás další kapitolku. Je kratší a popravdě s ní nejsem spokojená natolik, jako s tou předchozí. Ani název kapitoly mi prostě nesedí, ale nenapadá mě nic lepšího. Každopádně vím, že to prostě líp nenapíšu. Snad tedy udělá radost.
_____________________

Jakmile se dostal do místnosti, odkud se dalo z budovy přemístit, ztratil se. Objevil se před vstupem do jejich sídla. Rychlým krokem prošel velkou tepanou bránou směrem k hlavním dveřím. Máchl hůlkou, aby je otevřel. Prosvištěl salonkem, vyběhl schody a zabouchl za sebou dveře od svého pokoje.

Narcissa se na něj překvapeně dívala. Rychle vstala a pospíchala za ním. Zaklepala a po chvíli vstoupila do jeho pokoje, i když se neozýval. Posadila se vedle něj na postel. Pohladila ho po zádech. „Jsem ráda, že jsi doma," zašeptala a potlačovala slzy.

„Já také matko," díval se do prázdna.

„Co se stalo?"

„Nic," řekl ostřeji, než zamýšlel.

„Dobrá, ale kdyby sis chtěl promluvit," vstala a přešla ke dveřím. „Večeře bude v šest," dodala ještě a zmizela.

Podíval se na zavřené dveře. Zavřel oči a složil hlavu do dlaní. „Když se všechno sere..." zamumlal.

Nejraději by zůstal zavřený v pokoji, ale měl hlad. Po všech těch letech se mohl konečně pořádně najíst a nechtěl přijít o žádnou příležitost, která se mu naskytla, k naplnění žaludku.

Pomalu sešel dolů do jídelny. Vypadalo to tam jinak. Masivní dlouhý stůl nahradil klasický jídelní se čtyřmi židlemi. Nemělo smysl mít tu velký, když tu byla Narcissa sama. I výzdoba místnosti se změnila. Vypadalo to tu útulně. "Pěkné, matko," pochválil ji a usadil se naproti ní do křesílka u krbu, kde popíjela čaj.

"Děkuji Draco," pozorovala ho. "Jsem ráda, že jsi přišel na večeři."

"Vždycky jsem s tebou rád večeřel," podíval se na ni. Natáhl se a nalil si sklenici ohnivé whisky. Přivoněl a napil se. Zavřel oči a opřel se do křesla.

S úsměvem na rtech ho pozorovala. "Mluvil jsi s ní?" zeptala se tiše.

"Nechci o tom mluvit, matko," řekl, ale ani se na ni nepodíval. Znovu upil ze své sklenice.

Po chvíli se v jídelně objevil skřítek, aby prostřel stůl. Přinesl jim večeři a pak se poklonil před paní domu. "Večeře je na stole paní."

"Děkuji Ti, Alberte," usmála se na něj. Skřítek přikývl a zmizel.

Společně se usadili ke stolu a navečeřeli se. Bavili se o obyčejných věcech a povinnostech okolo domu. Bylo už pozdě, když se vrátil do pokoje se skleničkou whisky. Trvalo mu ještě dlouho, než usnul. Na to, že spal tolik let na tvrdém dřevě, které strážní nazývali postelí, mu trvalo hodně dlouho, než nakonec usnul.

___

Uběhly dva týdny ode dne, kdy byl propuštěn. Ode dne, kdy ho viděla po tolika letech a naposledy. Pohlédla na fotografii na stole. Povzdechla si, když očima přejela pohledem k Ronovi, který se na ni z obrázku zubil. Vděčila mu za mnohé. Pomohl jí. Po té, co byl Draco uvězněn, zůstal po jejím boku a pomohl jí to překonat. „Dále," vyzvala příchozího, když uslyšela zaklepání.

Vstoupil a přistoupil k jejímu stolu.

„Draco," zašeptala a vstala. Zaujatě si ho prohlížela. Vypadal úžasně, tak jako dřív. Tak jak si ho pamatovala, jen se na něm podepsal zub času. Rysy ve tváři ztvrdly a zmužnely. Kdyby to šlo, znovu by se do něj zamilovala, ale ona jej milovala stále.

„Dobrý den," řekl formálně při pohledu do jejích oříškových očí. Přemáhal se, ale dokázal si zachovat kamennou masku, která neprozradila, jak je rozrušený. Potřeboval ovšem tohle ustát. Nechtěl ji vidět. Minimálně několik dalších let, ale nezbývalo mu nic, než přijít na schůzku, kvůli získání práce.

Překvapeně na něj zírala. „Co pro tebe můžu udělat?" zajímala se a pokynula mu, aby se usadil.

„Při propuštění mi oznámili, že se musím s Vámi sejít kvůli žádosti o místo," vysvětlil a podal jí složku. Zaujal místo naproti ní.

Posadila se také. „Aha. Měla bych tu pro tebe pár návrhů, co by se ti mohlo líbit," mluvila tiše. Netušila, jestli ho vidí ráda nebo ne. Jejich první setkání po letech dopadlo katastrofálně. A to dnešní vypadá, že mu bude konkurovat.

„Nemusíte se namáhat," odpověděl stroze. „Prostě mi něco dejte a já to vezmu. Stejně si nemůžu vybírat, ne?" pozvedl obočí.

„Proč bys nemohl? A proč mi vykáš?" dívala se na něj nevěřícně. Doufala, že by mohli pokračovat tam, kde skončili. Nebo aspoň se tomu přiblížit. Ale přišlo ji, že on o to nestojí. Bolelo to. Bolelo to hodně. Potlačila slzy, co se jí draly do očí a pořádně si jej prohlédla.

Nenechal na sobě znát, že ho její pohled znervózňuje. V tichosti vyčkával, s čím přijde. Byl rozhodnutý odtud vypadnout co nejdřív. Vezme první práci, kterou mu představí a zmizí.

Když mlčel, pokračovala. „Myslím, že by se ti mohlo líbit u Sv. Munga. Potřebují lektvaristu. Současný to nestíhá. Vím, že tě lektvary bavily."

„Děkuji za starost, ale nebylo třeba. Kdy mohu nastoupit?" upravil si oblek.

Vstala a podala mu desky. „Zde jsou všechny potřebné informace. Za dvě hodiny máš schůzku s ředitelem," pousmála se.

Překvapeně na ni zíral. Nečekal, že to bude až tak rychle. Přikývl, vzal si desky. "Je to vše?"

"Já..." sklouzla pohledem k fotografii. "Ano je to vše," pousmála se.

Přikývl. Pohled mu klesl též k fotografii, na kterou se dívala ona. Odfrkl si a zamířil ke dveřím. "Bylo mi ctí," řekl, zády k ní a odešel. Nedělal si iluze, že by na něj opravdu čekala, ale... to nestál aspoň za pár let truchlení?

Povzdechla si. "Miluji Tě," zašeptala směrem k zavřeným dveřím.

---

Draco si nejdříve zašel na Příčnou ulici na oběd a poté se pomalým krokem vydal k místu, kde se nacházela Nemocnice u Sv. Munga. Chtěl si ji více prohlédnout. Procházel se chodbami, až se nakonec dostal k ředitelně. Právě včas, neboť do schůzky zbývalo posledních několik minut. S ředitelem si docela rozuměli. Neodsuzoval ho, za což byl rád. Chtěl seriózní šanci. Zjistil, že bude dostávat minimální plat, i když to nečekal, ale byl rád. Nechtěl žít z otcových peněz a uvažoval, že si najde byt.

Po dvou hodinách opouštěl kancelář. Měl nastoupit příští týden. Zapadl do malé uličky, kde jej nemohl nikdo zahlédnout a přemístil se před brány Manoru. Zašel za matkou, aby jí vypověděl, jakou práci musí vykonávat. Nechtěl to přiznat, ale byl rád, že mu ji Hermiona zařídila. Bylo mu jasné, že kdyby byl ministrem někdo jiný, rozhodně by neskončil v práci, kterou chtěl dělat, ale někde, kde by to nesnášel.