Dramione - Navždy spojeni

4. Kapitola - Návrat ztraceného prince

Krásný konec týdne. Přináším opět další kapitolu a musím říct, že to byla jedna z těch, které jsem neměla ráda. Protože prostě nebyla taková, jakou jsem si ji představovala. Zasekla jsem se při jejím psaní. Prostě děs. Včera mě ovšem osvítil Merlin, nebo nevím, protože mě napadl fajn konec a najednou se mi kapitola zamlouvá o to víc. Doufám tedy, že se Vám bude líbit.

_________________________________

Mlčky dorazili k malému domku na samém konci Příčné ulice. Vzhlédl, aby si mohl podnik pořádně prohlédnout zvenčí. Jednalo se o samostatně stojící budovu s velkými prosklenými zdmi, takže bylo krásně vidět dovnitř. Interiér byl zařízen skromně, což ho překvapilo, protože Blaise byl vše, jen ne skromný. Místnost zaplňovalo několik kruhových stolků se dvěma, nebo čtyřmi židlemi. Obojí z tmavého dřeva. V zadní části viděl několik boxů, které poskytovaly zákazníkům více soukromí. Stěny byly vymalovány bíle, ale zdálo se mu, že je na nich stříbrnou barvou nějaký vzorek. Na policích, jež lemovaly celou restauraci, bylo několik knih a spoustu popínavých květin. Vypadalo to velmi útulně, což dokreslovalo i to, že na každém stolku se nacházela sklenice, v níž se ukrýval zelený plamínek. Ty měla ráda Hermiona. Jen bývaly modré. Při té vzpomínce se lehce ošil. Zakázal si na ni myslet, ale viděl ji všude.

Nechala ho, aby podnik zhodnotil z venku a ona pozorovala zatím jeho. Když se na něj zaměřila, všimla si, že mu přibylo několik vrásek kolem úst a očí. Pleť měl více bledou, což nebylo překvapivé, když strávil tolik času v Azkabanu. Co zjistila, cely byly tmavé a slunce se dovnitř prakticky nedostalo, i když se v ní vždy nacházelo okno. Bylo však moc maličké a hlavně skoro u stropu, aby náhodou nějakého trotla nenapadlo zdrhnout. Ne tě by měl šanci přežít pád do ledové vody, ale pro jistotu.

„Můžeme?" zeptala se po chvíli.

Otočil se na ni a přikývl. Otevřel dveře, jež rozcinkaly zvoneček nad nimi, a pokynul jí, aby vešla. Vstoupil za ní a čekal, až jim vybere stůl.

„Půjdeme tam dozadu," ukázala na boxy.

„Dobře," položil jí ruku na spodní část zad a vyzval ji tak k pohybu. Počkal až se usadí a poté zaujal místo naproti ní.

„Tak jak se Ti daří zpět mezi živými?" vyzvídala.

Ušklíbl se. „Popravdě nic moc," povzdechl si.

„Mluvil jsi s ní?"

„Všichni se ptají, jestli jsem s ní mluvil," odfrkl si. „Jo mluvil... ale nechci se o tom bavit," odvrátil pohled a všiml si, že k nim míří číšník.

„Ahoj květinko," políbil Astorii a podal jí kopretinu.

„Ahoj zlato, nevěděla jsem, že tu dneska budeš," objala ho a znovu políbila.

„Mathew mi volal, jestli to vezmu za něj. Ty jsi měla být dneska u rodičů ne?" zamyslel se.

„Jo, měla jsem tam namířeno, ale potkala jsem Draca, tak se chvíli zdržíme. Máma stejně nebude doma a znáš tátu," dodala na vysvětlenou a ukázala na svého bývalého spolužáka.

„Zdravím Draco, slyšel jsem o Vás hodně," nabídl mu pravici.

„Hm... já o Vás nic," nahodil zase ten svůj úšklebek.

Odfrkla si při pohledu na Draca a pak se otočila ke svému příteli. „Donesl bys mi prosím vodu?"

„Samozřejmě, co si dáte k pití Vy?" zeptal se může sedícího naproti jeho milované.

„Postačí též voda," řekl, ale nepodíval se na něj.

Jen zakroutila hlavou a poslala číšníkovi vzdušný polibek.

„Hned to bude," řekl a zanechal je, aby si vybrali z menu, které před tím položil na stůl.

„Ty a ten cápek?" nadzvedl obočí.

„Jmenuje se Drew a ano, je moc milý," odpověděla zasněně.

„Přeju Ti to," zašeptal a pohladil ji po ruce. Oba se na sebe navzájem usmáli. Poté si vybrali jídlo. Jelikož byla restaurace prázdná, chvíli u nich Brian seděl a povídal si s nimi. K Dracovu překvapení, se mu začal zamlouvat.

Z té chvilky mohl usoudit, že se s Astorií pěkně doplňují. Neubránil se ovšem lehké žárlivosti. Jeho přátelé byli šťastní, měli své drahé polovičky a on o tu svou přišel. I když mu stále vrtalo hlavou to s Weasleym.

Co když spolu mají děti a rozešli se? To by mohlo odpovídat. Ale proč vešel do kanceláře a oslovil ji Lásko? Byl z toho zmatený jak kentauři, když je zataženo. Ale nechtěl vypadat blbě před přáteli a tak se nevyptával. Užíral se v tom sám. Kdyby tak tušil, že se stačilo zeptat a pár věcí by bylo uvedeno na pravou míru.

„Málem bych zapomněl. Blaise je dole a vymýšlí tam novou výzdobu. Nechcete se za ním stavit? Bylo by potřeba ho trochu usměrnit," vzpomněl si Brian.

Astorie se zasmála. „Dovedu si to představit. Než jsem ho přesvědčila, že mám pravdu a má to tu zařídit takto, trvalo to pěkných pár měsíců. A? Je to nejlepší restaurace na Příčné," usmívala se hrdě. „S tím nejlepším hlavním číšníkem samozřejmě," usmála se a vzala obličej svého přítele do dlaní, načež mu vtiskla vášnivý polibek.

„Hele... nechcete se jít radši někam zašít? Tohle vidět nemusím," ohrnul nos Draco.

„Tak jdi dolů za Blaisem, určitě Tě rád uvidí," zasyčela Astorie jako pravá zmije a dál se věnovala svému klukovi.

Zvedl ruce na znamení kapitulace. Se ženskou, obzvlášť zmijí, není radno si zahrávat. To ho naučila jistá, zmijozelská královna. Ta královna, která teď byla snoubenkou Lasičáka. Doteď nepřišel na důvod proč. Raději tedy vstal a šel hledat cestu do suterénu. Netušil, že se zde nachází i nějaký bar, ale skleničku by si dal rád.

"Ale ne! Koho nám to sem Merlin nese!" vykřikl nadšeně majitel baru a rozběhl se k blonďákovi, který právě scházel schody a rozhlížel se kolem. Okamžik na to ho už Blaise sevřel do, kosti lámajícího, objetí. "Měl by ses stydět kámo! Vždyť už jsi venku dobrý dva měsíce a ještě jsi se za námi nezastavil!" huboval ho. Byl však nesmírně rád, že ho vidí.

"Taky Tě zdravím," ušklíbl se. "Neměl jsem čas," dodal.

"Slyšel jsem, že jsi teď velký kápo u Munga," přikývl a jal se nalít každému sklenici ohnivé whisky.

"Jo, vařím lektvary a jsem děvka pro všechno," zabrblal. "Je tam podstav," dodal.

"Měl bys být rád, že Ti naše paní ministryně sehnala tak skvělou práci. Vždyť jsi to chtěl vždycky dělat, jen Tvůj Papá Ti v tom bránil," prohlížel si ho, když mu podával sklenici.

Vzal si nabízeného panáka a chvíli se díval na tu zlatavou tekutinu uvnitř. Zmínka o jeho bývalé přítelkyni ho vždy srazila na zem. Chvíli trvalo, než znovu získal svou kamennou tvář. Když si byl jist, že z jeho posedu Blaise nic nepozná, vzhlédl k němu. "Ano chtěl," dodal prostě a kopl do sebe celý obsah sklenice, kterou následně položil na bar, o který se oba opírali, jen každý z jiné strany.

"Ronald se zmínil, že je to mezi Vámi nějaké napjaté," řekl opatrně.

Šlehl po něm vražedným pohledem. "Ty se bavíš s Lasičákem?" vydechl překvapeně.

"Jasně. Občas se tu s naší královnou zastaví," dodal.

Jen mlčky přikývl. Doufal, že Zrzka nelhala a Ron randil s jejich kamarádkou, též známou jako zmijozelská královna.

Společně strávili odpoledne v baru a bavili se o všem možném. Tedy spíš mluvil ten čokoládový zmijozel. Ten druhý naopak převážně mlčel a poslouchal vyprávění svého kamaráda.