Dramione - Navždy spojeni

1. Kapitola - O sedm let později

Zamyšleně kroužila prstýnkem na svém prsteníčku a pozorovala u toho šestileté děvčátko, které si četlo knížku. Myslela na den, kdy prstýnek dostala. Už to bylo téměř sedm let, ale pamatovala si to, jakoby to bylo včera. Spousta slz a ujišťování, že bude čekat. Že ho odtamtud dostane. Odmítání skutečnosti, že je to navždy. Věřila, že se jí podaří ho osvobodit. Vždyť byl nevinný. Pomohl jim, i když nenápadně, ale pomohl. Tak proč na to nebyl brán zřetel?! Byla na ty páprdy ze Starostolce naštvaná. Ale nic je nepřesvědčilo. Zůstala sama. Bála se o něj. Že tam zešílí, protože představa, že tam zůstane do konce života, byla mučivá. Setřela si slzu. Vždy při vzpomínání alespoň jednu uronila. Chyběl jí, strašně jí chyběl.

Zapřísáhla se, že ho dostane ven. Ale to se jí nedařilo. Až doteď. Sice získala post Ministryně kouzel před dvěma lety, ale do dnešního dne o nějakém přezkoumání procesu Starostolec nechtěl slyšet. Před chvílí se ovšem vrátila ze soudních síní. Byla ráda, že ho dokázala osvobodit, ale nevěděla, co bude dál. Vypadal hrozně. Za těch skoro sedm let si zažil mnohé, i když mozkomorové Azkaban od konce války neobývali.

Přiložila prstýnek ke rtům a s tichým „Navždy," vtiskla polibek na chladný kovový kroužek. Probrala se z myšlenek a znovu se zaměřila na dívenku. Modrooké děvče s kaštanovými vlasy bylo její kopie. I když jen vzhledem a knihomolstvím. Povahou, barvou očí a výrazem ve tváři bylo celý otec.

Ozvalo se zaklepání a do místnosti vešel blonďatý kouzelník.

„Draco," zašeptala ohromeně. Za tu chvíli na svobodě se zvládl trochu upravit, ale stále vypadal jako po parádním flámu. Úplně zapomněla, že se v její kanceláři nachází i její dcera.

On si jí však všiml a zamyšleně si ji prohlížel. „Vidím, že Zrzek neotálel," ušklíbl se a snažil se skrýt bolest, kterou pocítil.

„Cože?" zarazila se a pak jí to došlo. Nestihla však nic říct, protože se dveře otevřely znovu a tentokrát v nich stál onen zrzavý muž.

„Lásko, Tvá..." zarazil se, když zjistil, že děvčata nejsou samy.

„Gratuluju Weasley," otočil se na podpatku a odkráčel.

„Draco!" zavolala a vyběhla za ním ve chvíli, kdy se vzpamatovala z toho šoku, že jej má na dosah ruky. Zahlédla pouze jeho kštici mířící za roh. Pospíchala, ale nezastihla ho. V posledním okamžiku vběhl do výtahu a zmizel. Pevně semkla víčka a zůstala zaraženě stát. Tolik se na tu chvíli těšila. Těšila se, až se ho bude moct dotknout, obejmout ho, políbit. Ale osud tomu chtěl jinak. Vrátila se do své kanceláře, kde Ron s Cassiopeou uklízeli knihy do knihovničky.

„Promiň, nevěděl jsem, že je tu," vstal a přešel k ní. „V pohodě?" zeptal se, po té, co si všiml jejího prázdného výrazu. Když neodpověděla, objal ji a políbil na temeno hlavy. Chvíli jen tak stála, ale pak ho objala pažemi a přitiskla se mu na hruď.

„Co se děje maminko?" zeptalo se nechápavě děvčátko.

„Nic broučku," utřela si oči. „Jen jděte a užijte si odpoledne," dřepla si, pohladila ji po tváři a pak objala. „Já budu v pohodě, jen jsem si na něco vzpomněla," políbila ji na čelo a vstala.

„Dobře a kdo byl ten pán?" zajímala se.

Ach ta tvoje zvídavost, pomyslela si. „Byl to náš spolužák ze školy, dlouho jsme se neviděli," odpověděla pravdivě. Nechtěla jí lhát.

„Pojď Cassi," popohnal dívenku ze dveří. „Půjdeš za ním?" zeptal se Hermiony.

„Nevím," odpověděla se sklopenou hlavou.

Pousmál se. „Zítra dopoledne se vrátíme," pohladil ji po rameni a zavřel za nimi dveře.

Zůstala v kanceláři sama. Nevěděla, co má dělat. Nevědomky si pohrávala s prstenem.

Oba dva si tehdy, v temné cele Azkabanzkého vězení, slíbili lásku. Věčnou lásku, kterou nic nezničí. Ovšem on tomu nevěřil. Nevěřil a vlastně ani nechtěl, aby zůstala navždy sama. Chtěl, aby se zase jednou zamilovala, i když ho nesmírně bolelo, že by ji ztratil. Přál jí ovšem štěstí a s ním by jej neměla. Vždyť tu zůstane zavřený až do konce svých dní. Proč by ona tedy měla trpět samotou, tak jako on. Ona je mladá a krásná, zasloužila si štěstí. Tehdy ji viděl naposledy.

Doufal, že se za ním ještě někdy zastaví, ale věděl, že jsou přísná pravidla. Navíc pro něj, jako pro Smrtijeda, byla pravidla ještě přísnější. Nemohla za ním ani matka, natož cizí holka, i když ji byla válečná hrdinka. Také tušil, že by to pro oba bylo o to těžší, kdyby někdy přišla. Loučení, shledání, výčitky. To vše by je provázelo mnohem víc. Takže vlastně bylo dobře, že nepřišla. Neměl by být naštvaný, ale stejně tak trochu byl. Nejvíc na Hadího ksichta a svého otce. Oni dva za to mohli. Za to, že byl smrtijed, za to, že zemřel Brumbál. Za vše, co se stalo. Nesnášel je. Naštěstí jeden už žere hlínu a ten druhý je o pár pater pod ním. Dobře mu tak. Ten se odtud nedostane. No stejně tak jako on sám, ale třeba se odtud podívá dřív než v rakvi. Třeba Potter udělá oči na pár dědků a přezkoumají jeho případ a... Neměl by na to myslet. Ta šance je malá. Doufal, že jeho nejdražší je šťastná.

Ona však vytrvala. Nevzdala to. Nemohla to vzdát. Snažila se každý den, aby ho odtam dostala. Pastorek z ní byl už na prášky. Věděl, co k sobě cítí. Věděl, že se chtěli vzít a nestihli to. Nikdo jiný o tom neměl ani potuchy, takže tu její zarputilost nikdo nechápal. Až na Rona. Byl jejím přítelem, její vrbou. Stál jí oporou ve chvíli, kdy byl pronesen rozsudek. Seděl vedle ní a tiskl její ruku. Byl tu pro ni. Snažil se jí pomáhat, co to šlo. Hledal způsoby, jak dokázat jeho nevinu, i když to byl jeho sok. Chtěl, aby byla Hermiona šťastná a ona to věděla. Byla mu za to vděčná. Když po pěti letech získala post Ministryně, myslela si, že má vyhráno. Trvalo téměř další dva roky, než konečně dosáhla svého.

Byl volný.

___

Tak zde máme první kapitolu. Je trochu kratší, než jsem si myslela, že bude, ale líbilo se mi takovéhle zakončení. Jsem zvědavá, co na ni řeknete.