Dramione - Navždy spojeni

10. Kapitola - Pod peřinou

Tahle kapitola měla být původně spojená s tou následující, ovšem napadl mě druhý skvělý název a já nevěděla, který použít. Takže máme kapitoly dvě. Jsou tedy kratší, ale snad i tak udělají radost. Jakou pohádkovou knížku máte nejradši vy?

_______________________

Po večeři odvedla Narcissa své vnučky do jejich pokoje. Zvolila ten, jež se nacházel vedle její ložnice. Chtěla je mít na blízku a pod kontrolou. Navíc Draco musel další den opět do nemocnice, tudíž by mohl dívky probudit, jak bude ráno vstávat.

Dívenky si vybalily batůžky do prádelníku a i s pyžamky následovali starší čarodějku do koupelny. Ta jim napustila vanu. Přidala pěnu a posadila se na židli, kterou si vyčarovala. Pozorovala je, jak dovádí s pěnou a několika hračkami, které vytáhly taktéž ze svých zavazadel.

Po dlouhé koupeli, která díky kouzlům nevychladla, se oblékly a přesunuli do postele. „Přečtete nám pohádku, paní Malfoyová?" zajímala se Cassi.

Láskyplně se na ně usmála. „Ale ovšem, jen tu asi nemám žádnou knihu," pokrčila omluvně rameny.

„Cassi má vždycky knížku," vyhrkla Cissi. „Tak jako maminka," dodala.

Zasmála se a počkala, až zmíněná dívka vytáhne ze svého batůžku pohádkovou knihu. Prohlédla si ji. „Takovou neznám, jistě bude zajímavá," usadila se na opět vyčarovanou židli vedle postele a nalistovala stránku, která byla označena záložkou.

„Ta je mudlovská," vysvětlila Cassi. „Maminka ji má moc ráda," usmívala se a společně se sestrou se uvelebily pod peřinou. Dychtivě pohlédly na čarodějku, která jim celý den dělala chůvu.

„Aha, tak to jsem ještě nečetla. Už se na ten příběh těším," usmála se na ně a začala číst pohádku. Jednalo se o příběh O Človíčkovi. Musela uznat, že byl příběh pěkný. Když dočetla kapitolu, všimla si, že dívky oddechují. Potichu knížku tedy odložila, věnovala oběma holčičkám pusu na čelo a s přáním dobré noci místnost opustila.

Jakmile se dveře za ženou zaklaply, holky strčily hlavy pod peřinu a posadily se.

Cassi vytáhla zpod polštáře fotografii rodičů, kterou mamince vzaly. Věděly, že se to nedělá, ale byla to jedna z mála vzpomínek na otce, kterou měly.

„Myslíš, že je to náš tatínek?" zašeptala Cissi.

Tázaná dívenka přikývla. „Podívej," zašeptala a vytáhla druhou fotografii. Ta byla v rámečku a byl na ní Draco s matkou a otcem. Vyfocena byla v době, kdy tu byl nasáčkovaný Hadí ksicht, ale to dívky nevěděly. Novější fotografii muže nenašly.

Blondýnka posvítila baterkou a prohlédla si obě fotografie. „Možná máš pravdu," souhlasně pokývala hlavičkou. „A myslíš, že mu maminka o nás řekla?" pokračovala.

„Hm... to nevím," špitla. „Ale kdyby ano, tak proč by to neřekla nám," dodala.

„To je fakt. Co budeme dělat?" pohlédla na svou sestru.

„Maminka nám to určitě poví," prohlásila rozhodně. „Možná se bojí, co na to řekneme," podívala se na fotografie. Na svůj věk byla až nezvykle chytrá. To měla po matce.

"Ale pan doktor je moc fajn," prohlásila. "Říkala jsem Ti, že za mnou chodil každý den a povídali jsme si. Hodně se ptal na maminku," vzpomněla si.

"Třeba je to opravdu náš tatínek. A možná to ví, ale maminka mu zakázala, aby nám to řekl. A nebo maminka netuší, že to ví," dumala druhá dívenka.

"Stejně je ale zvláštní, že jsme tady," zamyslela se. "Protože... Přece my to tu neznáme. Neznáme ani paní Malfoyovou, jen pana doktora a přece není důvod, aby nás maminka nechávala tady," chrlila dál.

"Máš pravdu. Je to divné. Maminka nás nikdy nenechala v cizím prostředí,"přitakávala. "Ale říkala přece, že nesehnala nikoho. Měli jsme přece jen na výlet a měla s námi být celý víkend," dodala.

"To ano, ale musí přece paní Malfoyovou znát, nemyslíš? Nebo pana doktora. Jinak by nás tady nenechala. Bála by se o nás přece," dokončila myšlenku.

Přikyvovala. "Ale je to tu moc fajn, že? Tak velký dům nemá ani děda a babi Weasleyovi," dodala ještě.

"Je to tu super," souhlasila se svou sestrou. "Těším se až se půjdeme podívat do zahrad, jak slíbila paní Malfoyová," usmívala se. "Počkat," zamyslela se. "Pokud je pan doktor náš tatínek, tak paní Malfoyová je naše babička!" vypískla.

"No jo! To bychom tu mohly bývat častěji," nadšeně přikyvovala. "Tak snad je to pravda," ukončila debatu.

Obě doufaly, že jim to maminka potvrdí, co nejdříve a přemýšlely, jak jí naznačit, že chtějí znát pravdu. Nikdo jiný totiž pravdu říct nemohl. Kdykoli se na otce vyptávaly, všichni mlžili. Nejsdílnější byla teta Ginny, ale i tak jim toho řekla opravdu málo. Doufaly tedy, že zjistí, kdo oním odbarveným smetákem je. Věděly však, že nyní nic nevyřeší. Proto se zpět uložily a po chvíli usnuly.