Dramione - Navždy spojeni

6. Kapitola - Těžká rána opilcova

K tomuhle asi nemám vlastně co říct :D Jen doufám, že si kapitolu užijete <3

_________________________________________

„Děláš si ze mě prdel?!" řekl, když rozrazil dveře jeho kanceláře.

„Hm?" zamumlal, držíce si na hlavě ledový obklad.

Uchechtl se. „Ona je mo-" zarazil se. „-je" zašeptal.

„A nebyl jsi to Ty, kdo s ní odmítá mluvit?" zeptal se neohroženě.

„To, ale neznamená, že mi můžeš jen tak šoustat ženu," zasyčel.

„To říká ten pravej. Pokud vím, tak Daphné chodila se mnou, když jste se na tom plese opili a vyspali spolu," zasyčel nazpátek. Bolest hlavy ho rychle přešla.

Přimhouřil oči. „Fajn, ale i tak... Vy jste spolu chodili, ale my..." zmlkl.

„Vy co? Milujete se, ale Ty ji stále odmítáš a ona to vzdala. Nezaslouží si Tě. Jsi hajzl. Čekala na Tebe. Věděl jsi to? Celou tu dobu čekala a snažila se Tě odtam dostat. Trvalo to tři roky, než mi přiznala proč chce obnovit proces, protože do té doby jsem to fakt nechápal. A její smysl pro spravedlnost to fakt nebyl. Nestál jsem Ti, nikdo z nás, za to, abys nám řekl, že Ti na ní záleží," naštvaně jej sledoval. „Ona si, ale zaslouží být šťastná," dráždil ho dál.

„A co jsem měl dělat?! Nemohl jsem to nikomu říct! Chtěl jsem, ale nešlo to. Ne dokud to háďátko nezařvalo. Pak jsme... já vlastně nevím, co jsme chtěli," zašeptal sklesle. „Možná jsem to chtěl jen já," pousmál se a sedl si do křesla, jež trůnilo naproti Theodorově stolu.

Zakroutil hlavou. „Tak proč za ní prostě nejdeš a nepromluvíte si?" díval se na něj. „Potřebujete to oba dva," sledoval výraz jeho tváře. Pod tou maskou vznešeného aristokrata viděl zlomeného muže. „Chcete se trápit donekonečna? Není lepší si promluvit a vědět, na čem jste?" pokládal jednu otázku za druhou.

„Má rodinu, nepatřím do ní," díval se na něj.

„Skutečně?" pronesl šeptem a vstal. „Nespal jsem s ní, nikdy. A teď jdi, potřebuju se dát dohromady. Za chvíli máme poradu," probodl ho mrazivým pohledem, aby neprotestoval a vypadl.

Překvapeně přikývl. Vstal a odešel. Zůstal stát na chodbě před jeho kanceláří a přemýšlel. Všichni říkali, že čekala, ale jak by mohla? Vždyť měla rodinu. Nebo to opravdu nebyla její dcera? Možná nějakého kamaráda. Mohla by patřit Zrzce? Byl zmatený. Nikdo mu neřekl jasně, o co tu jde. Jediný, kdo mohl, byla ona a on to s ní nechtěl probírat. Nechtěl z jejích úst slyšet slova odmítnutí.

Rozhodl se, že půjde domů. Jeho tělo však chtělo jinak, takže když vzhlédl, zjistil, že stojí před její kanceláří. Povzdechl si a nahmatal v ruce lahvičku. Rozhlédl se, načež vzal za kliku a vešel do místnosti. Oproti tomu, jak vrazil do kanceláře svého přítele, si teď počínal nadmíru tiše.

Seděla v jednom z křesel pro návštěvy v rohu. Bosé nohy natažené před sebou a položené na stolku. Vlasy měla volně spadající na její ramena v jemných vlnách přikryté pytlíkem mraženého hrášku. Nezpozorovala, že někdo vstoupil, takže si ji mohl nerušeně prohlédnout. Tak strašně mu chyběla, ale věděl, že nesmí. Nesmí jí podlehnout, i když jediné, co by teď nejradši udělal, bylo, aby ji sevřel do náručí a už nikdy nepustil.

Měla na sobě kalhotový kostýmek. Černé volné kalhoty, jež byly perfektně vyžehlené, měly puky ostřejší než břitva. Vedle křesla zahlédl sandálky na vysokém podpatku v rudé barvě. Chvíli zavřel oči, aby si ji v nich představil. Miloval, když nosila vysoké podpatky. Přejel pohledem zpět na její tělo. Sako na sobě neměla, toho si všiml na věšáku vedle dveří. Ke kalhotám zvolila bílou halenku s dlouhým rukávem. Všiml si, že je jí dost těsná. Nepřipadalo mu, že by dříve byla tak obdařená na hrudníku. Teď však viděl, že halenku sotva zapnula.

Věděla jak muže ovládat svým tělem a využívala toho. Nebyla hloupá a bylo jí jasné, že pouze svou inteligencí neuspěje. I když byla nejvýše postavenou ženou v kouzelnické Británii, využívala ke svým cílům i ženské zbraně. Dnes ji čekala porada. Vlastně se konala už za pár minut. Zoufale se snažila zbavit bolesti hlavy. Promnula si spánky, sejmula z hlavy mraženou zeleninu a odhodila ji na stolek před sebe. Usadila se, aby se mohla znovu obout.

Přistoupil k ní. „Myslím, že se Ti to bude hodit," pronesl tiše a položil na stolek lektvar.

Ztuhla. Zůstala předkloněná. Polkla a zhluboka se několikrát nadechla, než se narovnala. Pohlédla na lektvar a pak na něj.

„Lektvar proti kocovině. Myslím, že bys ho mohla potřebovat," odpověděl na otázku, jež se jí zračila v očích.

„Díky," zamumlala a bez váhání se pro lahvičku natáhla, odzátkovala ji a jedním lokem vypila. Během pár sekund se jí udělalo značně lépe. A s každou další vteřinou to bylo lepší a lepší. Oddechla si. Poradu zvládne. Doteď byla naštvaná na Theodora, že ji vyprovokoval. Než vylezla na bar, kopla do sebe ještě tři pořádné panáky té proklaté ohnivé whisky. Byla naštvaná i na sebe, že tak snadno podlehla situaci a nechala se unést.

„Za málo," zamumlal. Nevěděl, co říct.

Vstala, ale už se na něj nepodívala. Přešla ke svému stolu. „Co tu děláš?" odpověděla chladněji, než zamýšlela.

„Napadlo mě, že by se Ti hodil ten lektvar," pokrčil rameny.

Stála k němu zády a dívala se z okna. Takže ji musel v baru vidět. Zavřela oči, a kdyby se neovládla, hlasitě by zakňourala ponížením. „Nemusel jsi kvůli tomu vážit cestu. Jistě máš jiné věci na práci," odsekla. Snažila se držet si odstup. Nevědomky začala prsty levé ruky otáčet kroužkem, jež onu ruku zdobil.

Všiml si toho. Zdála se mu nervózní a až nezvykle chladná. Takže někoho opravdu měla. Potlačil vztek. „Chtěl jsem být jen zdvořilý. Navíc jsem si šel něco vyříkat s Theem," dodal a očekával její reakci.

„Díky, že ses zastavil. Myslím, že bys měl jít za svou přítelkyní," odpověděla ledovým tónem.

Nechápal na, co naráží, ale hodilo se mu to. Nevyvracel jí to, i když to pravda nebyla. On nebude jako ona. On jí věrný zůstane. Otočil se a odešel.

Škubla sebou při hluku, jež se roznesl místností, ve chvíli, kdy Draco zabouchl dveře. Otočila se ke dveřím, aby se ujistila, že je sama. Pak se podél okna svezla na zem a složila hlavu do dlaní. Po tvářích jí začaly stékat slzy a před očima viděla obraz Draca s Astorií, jež sedí v Blaisově restauraci. Chvíli je pozorovala, myslela si, že se jen potkali a zašli spolu na oběd. Ale když viděla, jak jí Draco láskyplně přikryl ruku svou, potlačila slzy a utekla. A nyní to viděla znovu. Nevyvrátil jí to, takže měla pravdu. Dostala ho ven jen proto, aby se vrátil k holce, se kterou chodil před ní. To, co si slíbili, nic neznamenalo. Pro něj ne. Rozhodně ne to, co pro ni.

Na poradu úplně zapomněla. Rychle popadla svoje věci a hodila do krbu hrst letaxového prášku. Se svojí adresou na rtech vstoupila do plamenů a z kanceláře zmizela.