Hackerka 007

Kapitola 24

„Kam jedeme?" Řeknu možná až moc nahlas, protože s sebou Jake trhne a auto na sekundu vjede do protisměru.

„Sakra, Abby." Zakleje Jake. Na mou otázku nikdo neodpoví. Tony je nejspíš v šoku z toho, co se stalo. Aspoň, ze Jake si ponechává chladnou hlavu.

Po hodině jízdy se už cítím v klidu. Tony už ze sebe setřásl všechny špatný pocity. I přes to sedíme všichni v tichosti, zírajíc ze svého okénka. Najednou Jake zatočí tak prudce, až se majznu hlavou o dveře.

„Co to děláš?!" Vykřiknu a začnu si mnou spánek. Určitě se mi tam udělá boule.

„Myslím, že nás někdo sleduje." Odpoví naprosto klidně. Vyděšeně se podívám na Tonyho, který mi opětuje ostražitý pohled. Panicky se otočím dozadu a všimnu si snad ještě černějšího auta, než je to naše. Na sucho polknu a křečovitě se chytím pásu. Tohle se mi nelíbí. A to už jsem myslela, že jsme v bezpečí. Ale ne, někdo nás pořád musí otravovat...

V kapse mi začne vibrovat mobil. Lepší načasování si máma vymyslet nemohla. Roztřesenými prsty přijmu hovor a ignoruju Tonyho ostrý výraz.

„Mami, teď se to zrovna nehodí, zavol-"

„Zlato! Tolik jsme se o tebe báli. Několik dní si nám nezavolala, jsi v pořádku?" Přeruší mě máma. Jakmile otevřu pusu, nadechujíc se k odpovědi, něco do nás prudce narazí. Vykřiknu a mobil upustím na zem. Čas se zpomalí. Tony, který se nepřipoutal, narazí do sedadla řidiče a Jakova hlava se odrazí od airbagu. Mě přiškrtí pás a smýknu s sebou do strany, kde narazím do dveří.

Všichni ztratíme vědomí.

Nevím, kolik času uběhlo, ale probudí mě otevření dveří na mé straně. Jelikož nemám nad svým tělem kontrolu, vypadnu ven. Nějaké ruce mě zachytí. Další odepnou můj pás a pak si mě někdo přehodí přes rameno. Všechno je jako ve snu. Snažím se něco říct, ale nevím ani co a tak ze mě vyjde nesmyslné mumlání. Prosím, ať je to Jake nebo Tony...

...

Probudím se na židli. Hlava mi volně klimbá dolů, obličej mám schovaný pod závojem vlasů. Opatrně otevřu oči a k mému překvapení neutrpěly moje brýle žádnou škodu. Mlčky zírám na svoje kolena, než si všimnu, že jsou na nich kapky krve. To mě probere.

Prudce zvednu hlavu a polije mě hrůza, když zjistím, že asi nebudu někde v bezpečí. Chci se zvednout a utéct z tohohle mokvajícího sklepa co nejdřív, ale nejde to. Moje ruce a kotníky jsou přivázané k židli. Vyděšeně se rozhlédnu kolem sebe, hledajíc nějaké mučicí nástroje, ale naštěstí tu žádné nejsou. Kde je Tony a Jake?

„Ale ale, šípková princezna se nám už probudila?" Ozve se hlas a od zdi se odlepí postava, které jsem si předtím nevšimla. Měla bych si zajít k očnímu lékaři, už fakt špatně vidim.

Chvíli mi trvá, než ho poznám, ale jeho pronikavě zelené oči ho prozradí.

Tak znovu po měsíci přidávám krátkou kapitolku, upozorňuji, že se už blížíme ke konci, tak to se mnou ještě vydržte:)

Vzpomínáte se, kdo to je?:D

A taky koukáte na hokej?:D doufám, že vyhrajem :3

Voty a komentáře potěší:))