Hackerka 007

Kapitola 3

Jakmile Setph odejde, přidám se k rodičům a asi do 1 ráno kecáme o všem možném. Nikdy bych to neřekla nahlas, ale si mi budou chybět.

Budík mě probudí v 6 ráno, na což upřímně vůbec zvyklá nejsem, zvlášť ne o víkendu! Shodím ze sebe peřinu a nějak se dostanu do koupelny, kde provedu ranní hygienu. V 6:30 dotáhnu tak stokilové kufry do předsíně a jdu si uvařit snídani. K mému překvapení máma stojí u plotny a vaří vajíčka.

„Chceš s tim pomoct?“ Zívnu a přistoupím k ní blíž. Máma se na mě překvapeně ohlédne, asi mě vůbec neslyšela přicházet.

„Ne, to je v pohodě.“ Usměje se na mě. A tak se posadím ke stolu a čekám, než mi to máma donese.

Společně s mámou posnídáme a ke konci se k nám přidá i ospalý táta. Když se v 7 loučím s rodiči, mám slzy na krajíčku a tak raději rychle vylezu ven, kde na mě už čeká auto. Samozřejmě to je černý džíp s nápisem FBI na dveřích. Zajímalo by mě, co si teď asi myslí sousedi. Zakřením se nad tou myšlenkou, která zahrnovala mě jako vražedkyni. Aspoň budou mít ze mě respekt, až se vrátím.

Z auta vystoupí nějaký jiný agent, než ten který byl u nás doma, a pomůže mi dát zavazadla do kufru. Ani na sobě nedá znát, jak jsou děsně těžký. No jo, agenti a ty jejich poker facy. Otočím se k našemu baráku a zamávám rodičům, než nastoupím do auta, které mě zaveze bůhví kam.

Asi po hodině a půl auto konečně zastaví. Cesta byla zatím příšerná, agent za celou dobu nepromluvil, jen občas vzal nějaký ten telefon. Říkala jsem si, že si dám sluchátka, nakonec jsem se však neodvážila. Právě teď je lepší mít uši nastražené.

Jakmile se motor zastaví, vyskočím z auta a protáhnu si svoje ztuhlé svaly. Jak jsem zaměstnaná svým protahováním, ani si nevšimnu, že jsme na nějakém letišti a že přímo před námi stojí soukromé letadlo. Tiše hvízdnu a přistoupím blíže, obdivujíc tu nádheru. Když se ohlédnu za sebe, vidím toho agenta vykládat moje kufry. Pokrčím rameny a pomalu vystoupám schody do toho letadla. Nikdo mě nezastavuje a tak prostě vejdu dovnitř.

Všude jsou samé kožené sedačky, které já moc nemusím, protože se mi na ně vždycky v létě přilepí zadek. Ještě, že už je polovina podzimu za mnou a tak je krásně chladno. Uvelebím se na jedné z nich a položím svoje krátké nohy na stolek přede mnou. Ušklíbnu se, když si všimnu toho řidiče, jak se tahá s mými kufry. Jen ať si to užije.

V klidu počkám, než vyleze po schodech, a když místo jakékoli věty nebo alespoň slova uslyším zavírání dveří od letounu, zamračím se. Tenhle chlápek je fakt divnej.

Raději vstanu ze sedadla a jdu ho zčeknout. Potichu se kouknu do kabiny pilota, kde něco šteluje.

„Potřebujete něco, slečno?“ Zeptá se, aniž by se na mě podíval. Nažene mi tím husí kůži. Ten má snad oko i vzadu na hlavě!

„Jen by mě zajímalo, kam poletíme?“ Zazubím se a snažím se působit přirozeně.

„Takové informace Vám nejsem povolen sdělit. A teď se prosím vraťte na své místo, ať můžeme vzlétnout.“ Řekne formálně. Nadzvednu jedno obočí, ale vrátím se zpátky na sedadlo. Kretén.

Celou cestu zírám z okna a sleduju mraky. Zrovna, když si myslím, že umřu nudou, letadlo začne klesat. Sevřu pevněji opěrku a zavřu oči. Když ucítím ten protivný tlak v uších, zaskřípu zuby. Jak já nenávidím přílety!

Jakmile letadlo ladně dosedne na ranvej, oddychnu si. Po těch ruzných filmech o ztroskotání letadel z nich mám trochu hrůzu (fakt jen trochu!).

Vykolébám se z letadla a vůbec mě nepřekvapí, že letadlo přistálo v naprostý pustině. Je tu ještě větší zima než u nás, takže jsme museli letět víc na sever. Povzdechnu si a zachumlám se víc do své bundy. Agent vytáhne moje kufry z letadla a postaví je vedle mě. Pak se beze slova otočí a štráduje si to zpátky do letadla. Moment, to mě tady nechá?!
„Hej! Kam mám teď jít?“ Zakřičím na něj, aby mě přes ten vítr slyšel. Jen pokrčí rameny a otočí se zpátky k letadlu. A to jsem si myslela, že agenti jsou čestní a nesobečtí. Pfff….

Naštvaně popadnu rukojetě kufrů a odtáhnu je víc na kraj. Ještě aby mě to letadlo rozmetalo! S hučením letoun odlétne a nechá mě tam tak v naprosté tmě a zimě. Zmrzlými prsty vytáhnu mobil. Samozřejmě, že můj mobílek žádný signál nemá! Se zavrčením ho vrátím do kapsy a znovu se rozhlédnu kolem. Je tohle nějaký test? Ňákej bobřík odvahy?

Když se chci vydat někam dál, objeví se v dáli světla a zastaví mě tak v pohybu. V duchu zajásám a počkám, než se ke mně ten džíp dotrmácí. Divím se, že z něj ten řidič nevypadl, jelikož sebou auto dost hází.

Světla mě na chvíli oslepí, když džíp zastaví přímo přede mnou. Zakryju si rukou oči a zamžourám do světla, ale stejně toho moc nevidím. Z auta vyskočí nějaká postava.

„Soráč, že jsem přijel trochu pozdě.“ Ozve se nějaký klučičí hlas.

„V pohodě.“ Usměju se a vydám se raději k autu. Ten kluk, kterému stále nevidím do obličeje, protože jsem oslepena těmi světly, mi vezme kufry a hodí je do auta. Jakmile si sednu do vyhřátého auta, vydechnu úlevou. Kluk, který si po minutce sedne na místo řidiče, vypadá celkem fajn. Má kratší hnědé vlasy, modré oči, trochu větší nos, což mu ale neubírá na mužské vizáži. Když si pak ale všimnu jeho vypracovaných rukou, poklesne mi čelist. Mohl být tak stejně starý jako já a takové svaly?! Wow! Hned dostanu chuť podívat se mu i pod tričko.

„Já jsem Abby.“ Natáhnu k němu svoji pravačku, kterou váhavě přijme. Zkoumavě si měří můj obličej a já mám pocit, jako bych stála pod rentgenem.

„Tony.“ Usměje se a pak vrátí svoji pozornost k volantu. Jakmile nastartuje, vyhlédnu z okna.

„Tak jaká byla cesta?“ Zeptá se po chvíli ticha.

„Příšerná. To jsou všichni agenti takový sebestřední debilové?“ Zamračím se. Tony se uchechtne a věnuje mi letmý pohled.

„Budeš s hodně chodit do školy, měla by sis začít zvykat.“ Ušklíbne se.

„Jak sis na to zvykl ty?“

„Jsem jedním z nich, tak mi to asi tak děsný nepřijde.“ Pokrčí rameny. Owww….sakra.

„Jej, promiň.“ Rychle se omluvím a ucítím na tváři jemný ruměnec.

„V pohodě.“ Kývne hlavou.

„Takže, někdo mi řekl, že prý jistá Abby Reedová se nabourala do systému NASA. Celkem hustý na začátek.“ Věnuje mi další úsměv.

„Ále, to nic nebylo.“ Nervózně si prohrábnu svoje neposedné vlasy, pokoušejíc se je trochu zkrotit, což se mi vůbec nedaří.

„Kde ta škola vůbec je?“ Otážu se asi po hodině jízdy. Z toho drncání mě už bolí celé tělo a začínám pociťovat únavu.

„Uvidíš.“ Odpoví jednoduše. Povzdychnu si a pohodlněji se usadím do sedačky. Proč je tady všechno tak tajný?

Pardon, že přidávám kapitolu za tak dlouhou dobu, ale psali jsme ve škole asi milión testů:D Takže nám přibyla nová postava - Tony, co si o něm zatím myslíte? Přijde vám sympatický? :D