Hackerka 007

Kapitola 4

Když konečně dorazíme na místo, vylítnu co nejrychleji z auta. Jelikož zakopnu o kořen, rozplácnu se na zem. Rychle se narovnám, upravím si svoje brýle, které mi málem ulítly někam do háje, a začnu prozkoumávat okolí. Jediné co v té tmě rozeznám, jsou stromy, stromy a zase stromy. Kde to sakra jsme??

„Tak pojď.“ Zavolá na mě Tony. Oběhnu auto, dávajíc si pozor na ty blbý kořeny, a zastavím u něj. Až teď si všimnu, že stojíme před nějakou chatkou. Ahaa.

„Tohle má být ono?“ Ukážu směrem k té chajdě a trochu se uchechtnu.

„Vydrž!“ Pokárá mě Tony a vyrazí směrem k ní. Moje kufry drží, jakoby nevážily tunu, a ještě ke všemu jde děsně rychle. Nedůvěřivě ho následuji a stále se rozhlížím okolo, jako by z toho lesa měl někdo vyskočit.

Tony zaklepe na dveře a téměř okamžitě mu otevře postarší pán.

„Už jsme si říkali, kde jste tak dlouho.“ Zamračí se a oba si nás změří pohledem.

„Jsem Bob, rád tě poznávám Abby.“ Natáhne ke mně ruku. Rychle si s ním potřesu rukou a pak ji znovu schovám do bezpečí své bundy. Je fakt děsivý, jak mě tu už všichni znají.

Odstoupí ode dveří a pozve nás tak dál. Skoro šlápnu Tonymu na paty, jak se mu snažím být co nejblíže. Pobaveně se na mě otočí přes rameno, ale nic neřekne.

Nikdy bych neřekla, že chlap okolo 50 může vypadat tak nebezpečně. Má něco v očích, co mě dost děsí. A i když se mu pod jeho košilí klube malé bříško, stále vypadá, jako by dokázal skolit slona. Jeho černé vlasy jsou už protkané šedinami, ale jeho zelené oči stále neztratily jiskru.

„Musíme jít, otec si už určitě dělá starosti.“ Tony pokyne směrem ke dveřím do sklepa. Bobby přikývne a sestoupá dolů po schodech.

„Co se vám stalo? Zas si zabloudil Tony?“ Tony následuje Bobbyho, a tak se za nimi pustím taky. Přece se nebudu bát tmy.

„Ne, píchl jsem pneumatiku.“ Zavrtí hlavou Tony. Jakmile někdo rozsvítí, nesmírně se mi uleví.

Bobby se otočí ke zdi a odnikud vysune panel. Nakliká tam nějaký kód. Ozve se hučení a stěna u Bobbyho se odsune.

No, není to moc originální, ale svůj účel to splňuje. Tony zmizí do chodby, která se tu objevila, a tak raději popoběhnu za ním. Nechci se tady ztratit. Znovu uslyším to hučení, a když se ohlédnu, stěna už tam zase stojí. Světla po stranách párkrát zablikají, ale naštěstí zůstanou rozsvícený.

Přidám do kroku, abych dohonila Tonyho, který mi tak trochu utekl. Jak může být tak rychlý s mýma gigantickýma kuframa??

„Co to je za školu? Proč je sakra v podzemí?“ Postěžuju si, když málem upadnu na čumák, jelikož jsem zakopla o nějakou nerovnost. Dobře, možná jsem zakopla o svoje vlastní nohy, ale je fakt těžký něco v týhle tmě vidět!

„Kvůli bezpečnosti. Neboj, už tam skoro jsme.“ Zasměje se a ještě zrychlí. Tenhle kluk je snad stroj! Když konečně dorazíme k nějakým dveřím, těžce oddychuji a přijde mi, jako bych právě uběhla maratón. Super.

Jakmile vylezu ven, pocítím obrovské zklamání. Víte, čekala jsem nějakou boží školu, plnou vychytávek nebo aspoň robotů, ale tohle vypadá jako naprosto normální škola! Vejdeme do prostorné haly, která je celá prosklená na jedné straně, a na druhé jsou prostě jen obrovské schody. Jak to, že je to prosklený? Neměli bychom být v podzemí??

Všimnu si jedněch dveří vedle schodů, na kterých stojí „Ředitelna“. Tak přesně tam se doufám nikdy nedostanu. Tony už vyrazí směrem k těm monstrózním schodům a já začínám chápat, odkud má to skvělou fyzičku. Když ho uvidím, jak si to v pohodě hopsá i s mými kufry po schodech, seberu svoji poslední energii a pustím se do výšlapu.

Tony mě poté provede nějakou chodbou a zastaví se u dveří s číslem 68.

„Tohle je tvůj pokoj.“ Oznámí mi a kufry pustí s žuchnutím na zem. Ještě, že jsem si vzala notebook k sobě, jinak by teď bylo po něm. Otevře mi dveře do pokoje a podá mi klíče.

„Snídaně je v 7 a vyučování začíná v 8.“ Jakmile to dořekne, otočí se a zmizí v temnotě chodby. Nějak dotáhnu kufry do svého pokoje a zabouchnu za sebou dveře. Na chvíli se o ně opřu, abych se vydýchala.

Když ucítím svoje plíce zpátky na svém místě, otevřu oči a rozhlédnu se po svém pokoji. Na to, že tu jsem sama, je prostorný a dokonce je tu dvojlůžková postel. Usměju se, když si všimnu naprosto nadupaného laptopu na stole. Nedočkavě k němu přejdu a pozorně si ho prohlédnu. Čelist mi spadne na zem po zjištění, že je to ten nejnovější model, který se ani neprodává na trhu! Yes!

Po prozkoumání notebooku si všimnu dlších dveří. Prosím, ať je tam koupelna!, pomodlím se v duchu a pomalu zmáčknu kliku. K mému úžasu tam opravdu je koupelna, a jaká! Sprcháč, toaleta a umyvadlo s mega zrcadlem. Na nic nečekám a okamžitě se pořádně vysprchuju. Až ve sprše si uvědomím, že jsem si zapomněla sundat brýle, jelikož se mi zamlží. Klasika.

Po super sprše zalezu do postele a na vybalování se totálně vykašlu.

Tak už je konečně ve škole. Teď to snad začne bejt aspoň trochu zajímavý!:D Upřímně celkem jí ten luxus závidím:D Co si o tom myslíte vy? :D

Voty a komentáře potěší!:))