Hackerka 007

Kapitola 11

K ředitelně dojdeme v tichosti, nikdo z nás si netroufne nic říct. Mám pocit, že nikdo ani nedýchá. Nikdo z nás se nemá k zaklepání, a tak se ke dveřím statečně postaví Zack. Po chvilce váhání zaklepe na dveře.

„Dále!“ Ozve se zevnitř. Nejistě doklopýtáme dovnitř a nejspíš Melanie za námi zavře dveře. Už bych si ty jména měla opravdu zapamatovat.

„Posaďte se.“ Pousměje se ředitel a ukáže na židle před sebou. I když možná vypadá sympaticky, v jeho očích se skrývá moc a zlost. Na sucho polknu, než se posadím. Ředitel vypadá tak na 45, ale můj odhad je většinou nepřesný. Jeho hnědé vlasy jsou protkané šedinami, tmavě hnědé oči nás pozorují, jako bychom měli každou chvíli utéct. A já od toho nemám daleko. Jeho pohled je tíživý a přijde mi, že mi vidí až do duše. Nervózně poposednu na místě a upřu svůj pohled na své ruce složené v klíně.

„Takže, všichni víme, že jste to byli vy. Teď akorát potřebuju vědět, kdo přesně z vás to byl.“ Řekne po chvíli. Mluví pomalu a každé slovo vyslovuje precizně. Nikdo nehlesne ani nezvedne oči k řediteli. Vypadá to, že tahle parta drží pospolu, ať se děje cokoliv.

„Jak chcete, tak tedy potrestám vás všechny.“ Mlaskne ředitel a začne se hrabat v šuplíku od stolu. Polije mě hrůza. Nechci, aby z toho měli ostatní problém. Je to moje vina.

Zvednu hlavu, ale nikdo se na mě nekouká. Zack zírá kamsi před sebe, Lizzie si kouše ret a ostatní zírají všude jen ne na ředitele.

„Takže Elizabeth…Hádám, že rodiče nebudou moc nadšení z tvého dalšího porušení školního řádu. Oh, jelikož je to tvůj 3., rozhodneme na školní radě, zda tě už nemáme vyloučit.“ Ředitel se do Lizziny složky zamračí. Nedovolím, aby Liz vyhodili kvůli mně.

„Byla jsem to já.“ Hlesnu. Hlas mi párkrát přeskočí, ale jsem hrdá, že jsem vůbec dokázala promluvit. Všichni včetně ředitele se na mě podívají. Ředitel mě chvíli provrtává pohledem, než si povzdechne.

„Dobrá tedy. Vy běžte ven, já si tu s Abby popovídám.“ Mávne rukou směrem ke dveřím. Skupinka se zvedne a vykročí směrem ven. Lizzie se Zackem mě ještě poplácají po rameně, než odejdou. Bohužel mi to na odvaze nepřidá.

„Hm…nováček Abby Reed se nám nabourala do systému ani ne za měsíc. To je dobrý skóre.“ Mračí se a mžourá do mojí složky. Překvapuje mě, jak je tlustá. To o mě mají tolik informací? Děsivý.

„Dobrý skóre?“ Vykulím oči. Jak to myslí?

„Ano. Takový vir naši technici ještě neviděli, byli rádi, že se ho vůbec zbavili.“ Odloží mojí složku, podepře si bradu rukama a zahledí se mi do očí. V krku se mi udělá knedlík a jazyk mě odmítá poslouchat.

Když nic neříkám, pokračuje dál: „Protože sis vedla tak dobře, povolala si tě agentka Delatorre. Chce, abys jí řekla, kde všude má náš zabezpečovací systém díry.“

„Ale abych byl správný ředitel, musíš dostat i trest.“ Dodá na konec. Jsem na tolik překvapená, že nenacházím slova. Já? Lepší než nějaká agentka Delatorre?

„Trest?“ Zašeptám.

„Ano. Hm…. Když Vám to tak jde s těmi počítači, mohla byste nám jich pár opravit! Co říkáte?“ Pousměje se. To nezní tak špatně! Lepší než umývat nádobí. Přikývnu na souhlas a úsměv mu oplatím. Tenhle říďa je v pohodě.

„Tak už běžte, agentka Delatorre se pro Vás zastaví zítra.“ Vykáže mě z kabinetu. Jeho rozkaz uposlechnu bez odmlouvání a velmi ráda. Jakmile vyjdu na chodbu, vrhne se na mě dav lidí. Všichni mě objímají a křičí jeden přes druhé něco ve smyslu: „To bylo fakt hustý!“

Jake se prodere davem a obejme mě.

„Všechno v pohodě?“ Křikne mi do ucha.

„Jasně.“ Ušklíbnu se, jakmile se od sebe odtáhneme. Nemám možnost říct mu nic dalšího, jelikož jsem vtažena mezi ostatní studenty. Všichni se na mě mačkají a z toho jekotu mě začně bolet hlava. Divím se, že na nás ředitel ještě nevylítnul.

Jako zázrakem mě někdo chytí za zápěstí a prudce vytáhne ven z davu . Nechápu, jak mě tam Tony našel, ale jsem za to ráda. Netrvalo by dlouho a asi bych se udusila.

Táhne mě za ruku a běží tak rychle, až mám strach, že upadnu. Zahne za roh, podrážky od bot zakvílí na protest, jak rychle zabrzdí. Narazím do něj, ale naštěstí mě zachytí. Udýchaně vzhlédnu a setkám se s jeho modrýma očima. Na tváři mu hraje úsměv a já si začínám uvědomovat, jak blízko stojíme. Jeho ruce se přesunou níž až na má bedra a pomalu zrudne. Začíná mi být jasné, co chce udělat, ale než stačím ustoupit, jeho rty se přitisknou na ty mé.

Muhaha trochu jsem nám to zkomplikovala:D miluju milostnej trojúhelník :D doufám že mě neukamenujete za tak krátkou kapitolu :D Voty a komenty potěší!:D
PS: Havran vidíš? Všechno není jak se zdá!:D