Hackerka 007

Kapitola 15

První co udělám je to, že rozsvítím. Nejsem takový idiot, abych se bránila po tmě jako většina postav v hororech.

Spadne mi kámen ze srdce, když na posteli rozeznám Tonyho. Sedí tam tiše, ramena má svěšená a hlavu v dlaních. Jeho kaštanově hnědé vlasy mu trčí do stran, jako by právě vstal. Měl by se zajít ostříhat, nejsem u něj zvyklá na tak dlouhé vlasy.

S povzdechem se posadím vedle něj. I když jsem naštvaná, nechci si na něm vybíjet zlost. Ano, i potom všem, co mi provedl, mi na něm stále záleží. Nebo aspoň myslím.

„Co se děje, Tony?“ Zeptám se ho. Kdyby mě nenařkl děvkou, nejspíš bych ho objala, ale zas tak dobrosrdečná nejsem. Pomalu zvedne hlavu a podívá se mi do očí. V těch jeho hledám nějaký náznak, který by mi pověděl, proč tu je nebo co se mu honí hlavou. Ale nevyčtu z nich vůbec nic. Jsme až moc dobře vytrénovaní.

„Já..já…“ Potřese hlavou, pokoušejíc si tak urovnat všechny myšlenky a zformulovat je.

„Prostě jsem se ti přišel omluvit.“ Vypadne z něj nakonec. Nic na to neřeknu, jen čekám, co mi poví dál.

„Nemyslím si o tobě, že jsi děvka. Neměl jsem to vůbec řikat, jsem kretén. Prostě jsem žárlil a bouchly mi nervy.“ Zašeptá. Párkrát zamrkám a zpracovávám jeho slova.

„Jo, jsi kretén, ale pořád nechápu, co tady děláš.“ Odpovím neutrálně.

„Chybíš mi, Abby. A protože teď budeme pracovat na společný misi, chtěl bych to mezi náma urovnat.“ Pousměje se.

„Takže čekáš, že ti všechno prominu po jedný omluvě? Celý 3 dny se mi vyhýbáš a najednou sem přijdeš s chabou omluvou a čekáš, že se tim všechno spraví? To se silně pleteš, Tony.“ Zvednu se z postele a otočím se k němu zády.

„Teď prosím jdi.“ Řeknu tiše.

„Ale Abby…“                                                                          

„Řekla jsem, bež.“ Přidám trochu na hlasitosti a do hlasu se mi vloudí i výhružný tón. Uslyším zavrzání postele, a jakmile se dveře zavřou, udeřím pěstí do zdi. Nevím, proč jsem to vlastně udělala. Asi kvůli tomu, že kluci jsou naprostý idioti a myslí si, že takovýhle věci pro nás nic neznamenají. Asi kvůli tomu, že záleží na mně, kolik lidí ještě zemře. Bude to moje vina, pokud zemře jen jediná další rodina. A já si nejsem jistá, jestli na takovém případu budu schopná pracovat nebo ho dokonce vyřešit. Vždyť až do teď byly moje největší úkoly vypočítat příklady z matiky.

Ale nebyl to dobrý nápad. Ozve se ošklivé křupnutí a ve zdi se objeví promáčklina. Dokonce spadne i nějaká ta omítka. Vyjeknu bolestí a začnu si prohlížet svoji pravou ruku. Zkusím hýbnout prsty, ale nejde to. Zakleju a vydám se na ošetřovnu. Tenhle den je prostě skvělej.

Modlím se, abych neměla něco zlomenýho, ale mé modlitby nejsou vyslyšeny. Sestřička mi oznámí, že jsem si zlomila všechny prsty kromě palce. Takže z ošetřovny vycházím se zafačovanou rukou.

…

Po zbytek dne jsem zůstala v posteli. Ruka mě bolí jak čert, takže mi na náladě moc nepřidala. Se všemi se sejdu u agentky Delatorre v kanceláři příští ráno. S Tonym se zase ignorujeme, jako by se včera nic nestalo. Cítím Jakeův pohled na své tváři, ale odmítám se na něj podívat. Nejspíš chce vědět, co se mi stalo s rukou, ale to má smůlu. A tak tam sedíme – my 3 – v naprosté tichosti. Čas ubíhá pomalu, přijde mi, že se ručička na hodinách skoro vůbec nepohybuje. Možná je to tím, že na ně zírám až moc často. Kde je ta Kylie??

Když Kylie konečně dorazí, vypadá udýchaně.

„Pojďte za mnou!“ Křikne, jakmile otevře dveře. Je mi jasný, že se něco stalo. Kylie si ani nevšimne mojí polámané ruky, jak je ve spěchu. Vede nás mezi stoly a zastaví až před tou velkou obrazovkou. Na ní se ukážou televizní noviny, které ohlašují další výbuch rodinného domu. Polije mě hrůza, když si uvědomím, že to má na svědomí ten hajzl. Hlasatelka mluví o té tragické události, ale já už ji neposlouchám. Jediné, na co myslím, je, jak ho zavřu do vězení na doživotí nebo ho nejlépe posadím na elektrické křeslo, kde se mu usmaží mozek.

Jakmile žena s dokonalými vlasy a make-upem domluví, podívám se na Kylie, která vypadá naprosto bez emocí. Nedokážu rozpoznat, jak se cítí nebo na co myslí. Když si uvědomí, že se na ni dívám, kývne směrem ke své kanceláři. Beze slova a odporu tam znovu zalezeme.

„Víte, kde by mohl být?“ Zeptám se ji, jakmile se usadí za svůj stůl. Zavrtí hlavou. Povzdechnu si a začnu přemýšlet, co bychom mohli udělat.

„Měli bychom se zajet podívat na místo činu.“ Ozve se Jake. I přestože to dělám nerada, tak se na něj otočím.

„K čemu nám to bude?“ Nadzvednu jedno obočí. Pochybuju, že by se dalo něco vyčíst ze spáleného baráku.

„Pokud budeme mít štěstí, bude Aamir Faheem stále poblíž.“ Přidá se k němu Tony. Kylie přikývne a něco zadá do počítače.

„Sbalte si věci. Vyrážíme za 30 minut.“ Děsí mě její tón hlasu. Když mě vyslýchala kvůli tomu nabourání do jejího systému, překypovala emocemi, přišla mi až dětská. A teď? Teď vypadá jako profesionální zabiják.

…

Sice mi jde zabalit věci těžko, jelikož moje pravá ruka je prakticky nepoužitelná, ale nakonec to zvládnu. Sbalím si jen to nejpotřebnější. Doufám, že tam nebudeme déle jak 2 dny.

Zrovna když zavírám tašku, ozve se zaklepání na dveře. Podívám se na ně a zaposlouchám se. Nevím jistě, zda se mi to jen nezdálo. Zaťukání se ozve znovu, a tak pomalu přejdu ke dveřím.

Na prahu se mi objeví Jake s taškou v ruce a s úsměvem na rtech.

„Můžeme si promluvit?“ Nečeká na moji odpověď, prostě se protlačí kolem mě dovnitř. Zavřu za ním dveře a založila bych si ruce na hrudi, kdybych neměla jednu dolámanou.

„Chtěl bych se tě zeptat na pár věcí. Cos dělala, že sis zlomila ruku?“ Zamračí se.

„Proč tě to zajímá?“ Odseknu. Jake si povzdechne a přejde ke mně blíž. Neuvědomím si, jak moc se přiblížil, dokud mě nepohladí po tváři. Chci jeho ruku odstrčit, ale moje tělo mě neposlouchá. Líbí se mi to. Skloní se dolů a jemně mě políbí na rty.

„Vím, že jsem ti chyběl.“ Zašeptá do mých rtů. Znovu se jeho rty jemně přitisknou na ty mé a to mě probere. Prudce ho odstrčím, což mi vystřelí bolest do pravé ruky, ale ignoruju to.

„Vypadni.“ Zasyčím. Jake se uchechtne a vezme ze země tašku, kterou tam předtím upustil.

„Tvoje chyba.“ Mrkne na mě a odejde. Krev mi vře a cítím, jak vzteky rudnu. Ten-idiot.

Popadnu svoji tašku a vydám se na ošetřovnu. Nejspíš jsem si ty prsty zlomila ještě víc. Bohužel potkám na chodbě Lizzie, která je obklopená hloučkem lidí. Chci kolem ní jen projít, ale zatarasí mi cestu.

„Co je?!“ Vykřiknu. Už se prostě neudržím.

„Jen ti chci někoho představit.“ Usměje se a přistrčí ke mně mohutnou brunetku. Musím zaklonit hlavu, abych na ni viděla. Ne, že by byla tak obrovská, to spíš já jsem tak malá. Uvědomím si, že spolu máme bojové tréninky.

„Pojď někam, kde budeme mít soukromí.“ Usměje se na mě. Překvapí mě její jemnost, jakou mě zavede do jedné třídy, která je momentálně prázdná.

„Co potřebuješ?“ Zeptám se ji už klidněji. Nechci být na ni hnusná kvůli svým problémům.

„Musíš vědět určitou věc o Swartzovi.“

Tak Tony se už aspoň omluvil, ale Jake si to ještě víc pokazil, nemyslíte? :D Co si zatím myslíte o tom celém případu?:) A co ji asi ta holka chce říct?:) Voty a komenty potěší!:))

PS: užijte si Vánoce:)) nejspíš už do štědrého dnu novou kapitolu nepřidám:) Doufám, že dostanete všechno, co jste si přáli^^