Hackerka 007

Kapitola 26

Hlasy utichnou, jakmile mě spatří. Asi tak 10 sekund je hrobové ticho. A pak se spustí nehorázná hádka. Jsem natolik překvapená, že musím otevřít oči, abych zjistila, co se děje.

Můj zelenooký mučitel vypadá naprosto vyděšeně, protože se nad ním tyčí černoch, který na něj křičí v nějakém cizím jazyce. Doufám, že ho ten černoch samou zlostí zabije nebo alespoň poprská.

Muž křičící na zeleno-očka vypadá jako gorila. V porovnání s ním vypadám jako liliput. Jeho tvář moc prozkoumat nemůžu, protože na něj koukám zespoda a taky proto, že nemám brýle. Myslím, že má na sobě oblek. Že by to byl nějaký šéf?

Asi po 5 minutách hádka konečně utichne. Hlava mi z toho hluku třeští a cítím se ještě hůř, než předtím. Oba muži se na mě chvíli dívají, načež černoch něco přikáže zeleno-očku. Ten se zatváří trochu znechuceně, ale pak mě k mému překvapení zvedne a židli postaví zpátky na nohy. Hlava se mi z té změny zatočí. Zamžourám na dva muže před sebou.

„Moc se omlouvám za chování mého podřízeného, slečno Reedová. Slibuji, že takováhle situace se už nebude opakovat." Promluví gorila už v angličtině. Nevím, co na to říct a tak mlčím.

„Same, vraťte jí ty brýle." Přikáže mu. Zeleno-očko – teď už Sam – mi prudce narazí brýle na nos. Okamžitě zalétnu pohledem k černochovi, abych si ho prohlédla. Vypadá, jako by právě přišel z nějakého obchodního meetingu. Má na sobě šedý oblek s bílou košilí. Pod pravým rukávem mu vykukují nějaké luxusní hodinky. Jeho rysy v obličeji jsou ostře řezané. Má krátké černé vlasy a jeho stejně černé oči se mi zbodávají do těch mých. Přeběhne mi mráz po zádech.

„Slečno Reedová, rád bych vám navrhnul práci v naší společnosti." Oznámí mi s naprosto seriózním výrazem.

Zírám na něj, jako by mě právě požádal o ruku. To jako vážně? Mám chuť se rozesmát na celé kolo, ale nakonec se udržím. Odpovím pozvednutím levého obočí.

„Myslím to naprosto vážně. Byla byste skvělým přínosem pro naši malou firmu." Elegantně se ke mně přiblíží. Nevím proč, ale vadí mi to. Je mi to mnohem víc nepříjemný, než když mě otravoval Sam. Vyzařuje z něho moc a to mě děsí.

„Pro vaši malou firmu, která zajišťuje odpalování rodinných domů zdarma? Ne, děkuji, tuhle nabídku si nechám ujít." Ušklíbnu se a je mi jedno, co mi moje drzost způsobí.

Černoch se zasměje takovým tím hlubokým zastrašujícím smíchem.

„Tak si s ní, Same, dělejte, co chcete. Třeba si to později rozmyslíte, slečno Reedová." Po těhle slovech se otočí na patě svých dokonalých bot a vyklape ven. Nelituji svých slov. Nebudu pomáhat takovýmu hnusákovi.

Jakmile se za ním zaklapnou dveře, tak se na mě Sam podívá naprosto šíleným pohledem. A sakra.

....

Začínám litovat toho, co jsem řekla. Proč nemůžu držet jazyk za zuby?!

„Jsi si jistá, že mi opravdu nechceš ukázat, jak jsi to udělala? Tamhle na stole mám ten notebook, jen ho odemkneš, jako jsi to udělala předtím." Opakuje Sam už asi po stopadesáté. Můj obličej už nevypadá jako obličej, ale jako obrovská boule. Sklíčka v brýlích drží v obroučkách jen tak tak, ale divím se, že se nerozlámaly úplně vzhledem k tomu, kolikrát už slítly na zem. Krev se dostala už i na moje oblečení, což mě trochu štve. Tohle je moje oblíbená mikina.

„Ne." Odpovím a vyplivnu trochu krve na zem. Zavřu oči, abych se připravila na další ránu, ale žádná nepřijde. Pomalu je otevřu. Samovy koutky sebou cukají a pobavené jiskřičky mu poskakují v očích.

„Jsi vlastně docela roztomilá." Uchechtne se. Zamračím se na něj, ale asi to stejně nebylo poznat, kdež je moje hlava jako jeden velký balón.

„Pro dnešek už to stačilo." Mrkne na mě. Na cestě směrem ke dveřím se na mě ještě otočí.

„Těším se na zítřek! Připravím si pro tebe něco speciálního!" Křikne. Jakmile jeho kroky odezní někde v dáli, nehorázně si oddychnu. Nikdy jsem se necítila tak strašně vyděšeně. Snažila jsem se to celou dobu skrývat, ale myslím, že to poznal. Sice je to magor, ale chytrej magor.

Já se odsud ale musím co nejrychleji dostat. Rozhlédnu se okolo sebe, zhodnocujíc situaci. Na tváři se mi objeví bolestný úsměv, když si všimnu, že tu Sam nechal svůj notebook. Moje jediná šance, jak dát ostatním vědět, kde jsem.

Tyhle provazy přece nemůže být tak těžké rozvázat.

No tak tady máme další kapitolku :D snad se líbí:)

trochu mě mrzí, že počet přečtení klesá, ale nedivím se vám, jsem v tom přidávání nových kapitol fakt děsná :D ale moc děkuju těm, který to ještě čtou!!:) moc si toho vážím:) každý komentář a vote je pro mě důležitý :D