Hackerka 007

Kapitola 17

Letíme asi 2 hodiny. Kylie mele páté přes deváté, ale já už ji moc neposlouchám. Jsem zahloubaná ve svých myšlenkách. Přemýšlím nad Jakem a tou Jessicou. Je to opravdu tak, jak mi Minnie řekla? Nebo si to jen vymyslela? Toho by přece Jake nebyl schopný, nebo jo?

Občas přesunu pohled od okna k Jakeovi a zkouším z něj něco vyčíst. Ale když zjistím, že neovládám telepatii, tak se s povzdechnutím otočím znovu k oknu. Kdybych uměla číst myšlenky, život by byl o tolik lehčí.

Nějakým zázrakem usnu, a tak mě potěší, když zaspím i přílet. Kylie se mnou jemně zatřese.

„Vstávej, už jsme tady.“ Usměje se na mě. Přikývnu a s ospalým výrazem se vypotácím z letadla. V mžiku se ale probudím, když mě ofoukne ledový vítr. I přes vlasy poletující okolo mého obličeje si všimnu, že jsme přistáli na normálním letišti – v Seattlu. Rychle seběhnu schůdky a zalezu do černého auta dřív, než mi umrzne zadek.

V autě se mi samozřejmě zamlží brýle, a tak je s tichým nadáváním začnu čistit.

„Ještě 2 hodiny.“ Ozve se Kylie a zabouchne dveře na místě řidiče. Jakmile se rozeřve motor, oddechnu si. Už žádné další letadlo.

Černý džíp se tryskem rozjede směrem k městečku blízko Seattlu – Castle Rock. Rozhlédnu se po tmavém vnitřku auta. Tony sedí vepředu a Jake se mnou vzadu. Fakt super.

V autě je nezvyklé ticho, jediné co slyším je hučení motoru a skřípění gum, když vjedeme do ostré zatáčky. Kylie by měla zpomalit, jestli nás nechce zabít nebo abych ji poblila auto.

Když po té příšerné cestě dorazíme k motelu, žaludek mám jako na vodě. Chcí vylézt z auta, ale Kylie mě zastaví.

„Vy dva zůstaňte tady. Já se půjdu zeptat, jestli mají volné pokoje a Tony to tu obhlídne.“ Otočí se na mě s Jakem. Než stačím protestovat, oba dva zmizí a zamknou nás. Zírám na jejich mizící postavy na stmívajícím se parkovišti a polije mě hrůza. Otočím se na Jakea, který se na mě usmívá a pomalu se posunuje blíž.

„Chci se ti omluvit, Abby.“ Jeho hlas zní tak nádherně, až se z toho roztřesu. No tak Abby, jen si vzpomeň, co ti udělal. Ale co mi vlastně udělal? Jen mě chránil před Tonym. Třeba mě nechal na holičkách jen kvůli tomu, aby se udobřil s Tonym.

Položí mi dlaň na stehno a jemně ho stiskne.

„Mrzí mě, že se to mezi námi tak pokazilo. Já…“ Zavře oči a ty mé sjedou k jeho rtům. Je zatraceně blízko a stačí jen kousek, abychom se políbili.  Zavrtím hlavou, abych se zbavila těhle myšlenek, ale nepomáhá to.

„Mám tě opravdu rád. Jen jsem nechtěl, aby mě Tony nenáviděl. Ale už jsme si spolu všechno vyjasnili.“ Otevře ty svoje temně hnědé oči a zadívá se hluboko do těch mých. Uvědomím si, že jsem přestala dýchat, a tak se rychle nadechnu.

Jeho ruka se posune na mém stehně o něco výš, čímž se mi vypaří všechny pochybnosti z hlavy. Zapomenu na to, co mi říkala Minnie, i na to, že mi může Jake lhát. Jediné, co mi tam zůstane, je pomyšlení na Jakeovy rty.

Nebráním se, když mě políbí. Přímo naopak. Přitáhnu si ho ještě blíž a zapletu prsty do jeho vlasů. Jake mě natlačí na opěradlo sedadla a nějakým způsobem se tělem dostane mezi moje nohy. Jeho ruce se přesunou na moje boky a rty na můj krk. Když mi začne rozepínat mikinu, trochu se vzpamatuju.

„Nech toho, můžou se každou chvíli vrátit.“ Zašeptám udýchaně. Jake se uchechtne a jeho dech mě zahřeje v jamce u klíční kosti. I přesto se odtáhne a jemně políbí na rty, než se znovu posadí na svoje místo.

„Máš pravdu. Agentka Delatorre by o našem vztahu neměla vědět. A jelikož jsem slíbil Tonymu, že tě nechám na pokoji, ani on by to neměl vědět.“ Na tváři se mu objeví škodolibý úsměv,. Chvíli na něj v šoku zírám. Tohle nemůže být pravda!

„Ty jsi takovej sráč.“ Zavrčím.

„I přesto tě pořád přitahuju.“ Zasměje se, až mu pramínek černých vlasů spadne do očí. S tím nejnamyšlenějším pohledem, jaký jsem kdy viděla, si ho odfoukne pryč. Odfrknu si a odvrátím od něj pohled. Kde jsou tak dlouho??

„Popíráš to snad? Před chvilkou si vypadala, že se ti to moc líbí.“ Jeho hlas zní tak pyšně, že se už neudržím a chci ho praštit. Natáhnu se a chci mu pravačkou jednu ubalit, ale Jake ji s naprostým klidem chytí, což mi vystřelí bolest do celého těla. Jak jsem mohla zapomenout, že ji mám zlomenou?!

Na chvíli mám pocit, že se mu v očích mihne starost, ale to se mi muselo zdát. Zasyčím bolestí a stáhnu se do úplného rohu auta. Prostě co nejdál od něj.

Jake se na mě naposledy podívá, než se otočí k oknu. Dalších 5 minut prosedíme v tichosti, a když se konečně ozve zapípání auta, vyskočím z auta.

„Co vám trvalo tak dlouho?“ Zamračím se na Kylie, stále držíc svoji pravou ruku, abych aspoň trochu zmírnila bolest.

„Promiň, bylo těžký zajistit 2 pokoje takhle pozdě.“ Pokrčí rameny a přesune se ke kufru auta, kde máme tašky. Chci si vzít tu svoji, ale Jake mi ji vyfoukne přímo před nosem. Beze slova se vydá směrem k recepci. Doběhnu ho a chci mu svoji tašku vytrhnout, ale Jake ji drží moc pevně.

„Nech toho, máš zlomenou ruku.“ Jemně mě odstrčí a pokračuje dál.

„Ty toho nech! V autě se chováš jako naprostej idiot a teď mi najednou nosíš tašku?!“ Vykřiknu a zastoupím mu cestu.

„Abby, uklidni se.“ Odpoví klidně. Znovu kolem mě projde. Chci prostestovat, ale objeví se vedle mě Tony.

„Všechno v pohodě?“ Zeptá se. Zmateně se na něj podívám, a když uvidím jeho starostlivý pohled, uklidním se.

„Jo.“ Povzdechnu si.

„Pojď, zavedu tě na pokoj. Sice ho máš s Kylie, ale ona musí ještě něco zařídit.“ Usměje se. Jakmile mě dovede do pokoje, který je hned vedle jejich s Jakem, zalezu do postele a pustím si televizi. Na tašku, která leží v rohu u dveří, se ani nepodívám, jakoby za všechno mohla. 

Proč jsou kluci tak matoucí?

Tak zase po 100 letech přidávám novou kapitolu :D Jake tu Abby pořádně mate, nemyslíte?:D Aspoň že Tony je už zase hodnej :D nebo snad ne? 

Voty a komentáře potěší:))

PS: doufám, že si užíváte víkend před návrtem do školy :( nemůžu uvěřit tomu, že už jsou prázdniny za náma :(