Hackerka 007

Kapitola 13

Všechno se seběhne hrozně rychle. Jake se rozeběhne proti Tonymu a než stihnu cokoliv udělat, uhodí ho pěstí přímo do čelisti. Naštěstí se neozve žádné křupnutí. Tony neváhá ani sekundu a pořádně to Jakeovi vrátí, ale trefí se mu do oka. To mě probere z mého transu.

„Nechte toho!“ Zařvu z plných plic, ale s nimi to ani nehne. Dál se perou jak malí kluci. Když Tonymu vytryskne krev z nosu, vrazím mezi ně. Oba dva se zastaví v pohybu, nejspíš aby mě nezranili.

„Co si myslíte, že děláte?“ Okřiknu je. Ruce mám rozpažené mezi nimi, aby po sobě zase neskočili.

„Nikdo takhle nebude mluvit o mojí holce.“ Zavrčí Jake a nebezpečně se nahne dopředu.

„Aha, takže je to tvoje holka? Nebo jen jedna z tvých holek?“ Uchechtne se Tony.

„Co to meleš Tony?“ Zamračím se na něj.

„Jako nováček jsi o tom nejspíš neslyšela, ale tady Swartz,“ Kývne směrem k Jakeovi, „střídá holky jako ponožky. Nedivil bych se, kdyby se zítra vyspal s další.“ Ušklíbne se. Tentokrát se neudržím já a jednu mu vlepím. Překvapeně couvne a jeho levá tvář nabere rudý odstín. Aspoň mu to ladí s tou krví!

„Co se to s tebou stalo Tony?“ Vykřiknu. Moje nervy jsou v tahu. A jeho řeči tomu vážně nepomáhají. Tony jen potřese hlavou, načež se otočí a odkráčí pryč. Jakmile zmizí za rohem, otočím se na Jakea. Okolo levého oka se mu už vytvořil pěkný monokl a zítra to bude ještě horší.

„Jsi v pohodě?“ Přejdu k němu a jemně mu natočím hlavu tak, abych se na to mohla lépe podívat. Jake mě ale odstrčí.

„Abby, Tony má pravdu.“ Zašeptá.

„O čem to mluvíš?“

„Není dobrý nápad, abys se mnou chodila. Nejsem typ na dlouhodobý vztah. Nejlepší bude, když toho necháme.“ Pokřiveně se na mě usměje a vyrazí přesně na druhou stranu chodby než Tony. Nechá mě tam tak stát jako tvrdý y s otevřenou pusou. Co se to právě stalo?

Chvíli ještě stojím na chodbě a přehrávám si tu situaci znovu a znovu, hledajíc ten moment, kdy se to všechno posralo. Bohužel ale na nic nepřijdu. Jen na to, že jsem naivní nána. A tak se s mizernou náladou vydám na pokoj, kde se zahrabu pod peřinu a utápím se vlastními myšlenkami.

Ještě včera jsem měla „kluka“, nejlepší kámošku a dokonce i nejlepšího kamaráda. A teď? Teď nemám nikoho.

S tichým vzlyknutím se natáhnu pro mobil a vytočím číslo mojí jediné pravé kamarádky - Stephanie.

„No to je dost, že voláš! Už jsem si myslela, že tě někdo zastřelil!“ Ozve se téměř okamžitě.

„Promiň, nějak na to nebyl čas.“ Zabrblám omluvně do telefonu.

„Takže mi chceš nakecat, že sis za celej měsíc nenašla blbý 2 minuty na zavolání svý nejlepšejší kámošce?“ Zvolá na druhé straně tak hlasitě, až si musím mobil odtáhnout od ucha.

„Vždyť jsem se ti už omluvila.“ Povzdechnu si. Úplně jsem se na ni nevykašlala, psaly jsme si skoro každý den emaily.

„Stalo se něco?“ Stephin hlas zvážní, když si uvědomí, že teď na laškování nemám náladu. Místo odpovědi si jen znovu povzdechnu. Oči se mi zalijí slzami a já si musím skousnout ret, abych se znovu nerozbrečela.

„Abby, jakej kretén ti ublížil? Koho mám přijet zmlátit?“ Steph zní ustaraně, ale mě to vykouzlí úsměv na tváři, když si představím ji, jak se pere s nejlepším studentem ze školy. Jake by do ní jen cvrnknul a ona by odletěla na druhou stranu místnosti, kde by možná i proletěla zdí.

Po chvíli váhaní ji všechno povím úplně od začátku. Věděla, že se mi líbí Jake, ale to, že jsme se spolu vyspali, jsem ji ještě nestačila říct.

Jakmile ji všechno řeknu, cítím se klidnější a už nejsem smutná, ale spíš naštvaná. Steph má na to zřejmě stejný názor, protože mi právě křičí do telefonu nejrůznější nadávky.

A proto uslyším zaklepání až na podruhé. S mobilem odtaženým od ucha otevřu dveře. Na prahu stojí tak 25 letá žena s uhlovými krátkými vlasy. Její zelené oči se blýskají vzrušením a rudé rty má roztáhlé v děsivě širokém úsměvu.

„Musím končit, Steph.“ Zašeptám do telefonu a típnu její pronikavý hlas.

„Ty musíš být Abby Reed!“ Vydechne nadšeně. Trochu mě to vyděsí, ale zanechám si kamennou tvář. 

„Jo a kdo jste vy?“ Nadzvednu jedno obočí.

„Tykej mi. Jsem agentka Kylie Delatorre.“ Usměje se a podá mi pravačku. Nejistě si s ní potřesu rukou.

„Koukám, že jsi ještě v pyžamu. Tak se teda převleč a co nejrychleji dojdi do řídícího centra.“ Mrkne na mě. Chystá se k odchodu, ale já ji jen tak odejít nenechám.

„Počkejte, teda počkej..“ Bože, to zní divně. „Nevim, kde to je.“ Zavolám na ni rychle.

„Fajn, počkám tu na tebe, ale pohni si.“ Kývne a opře se o stěnu vedle mých dveří. Bleskově je zavřu a začnu prohrabávat kupu oblečení na židli, hledajíc nějaký čistý kousek.

Za 5 minut jsem hotová, dokonce se stihnu i učesat. Ale nejvíc jsem pyšná na to, že jsem našla 2 stejný ponožky, dokonce i čistý! Kylie jde děsně rychle, až mám pocit, že občas běžíme. Po pár zahnutí se naprosto ztrácím, a pokud by mě tu nechala, pochybuju, že bych našla svůj pokoj. Sejdeme několik schodů dolů a projdeme spoustou chodeb, než se dostaneme k ocelovým dveřím s nápisem: Strojovna. Je tu vlhký vzduch, takže už musíme být zase podzemí. Všude jsou vidět trubky a omítka je oprýskaná. Působí to tu strašidelně. Jakmile ale Kylie otevře ty masivní dveře, změním názor.

Místnost je plná počítačů a pobíhá tu spoustu lidí. Všichni vypadají ve spěchu, ale není tu chaos. Na obrazovce přímo naproti dveřím je mapa celého světa. Okolo jsou malé obrazovky se zprávami z nejrůznějších států. Kylie se ani nezastaví a pokračuje dál. Proplétá se mezi stoly a svými kolegy. Naštěstí se mi ji povede neztratit z dohledu.

Otevře dveře do nějaké malé kanceláře a pokyne mi rukou, ať jdu dál.

„Sedni si.“ Ukáže na židli a sama se posadí ke stolu. Nejistě se usadím naproti ní.

„Kde to jsme?“ Zeptám se, skoro šeptám, jako bych se bála, že nás někdo poslouchá. Myslím, že nejsem daleko od pravdy.

„Klid Abby, můžeš mluvit normálně. Nikde tu nejsou ani kamery ani štěnice. Teda pokud nepočítáš vchody a východy. A samozřejmě nějaké důležité místnosti. Ale to je celkem pochopitelný ne?“ Usměje se. Kývnu a čekám dál. Potřebuju nějaký vysvětlení, proč se nachází takovéhle centrum pod naší školou.

„Tady dole se staráme o to, aby nám nic ze světa neuniklo. Snažíme se komunikovat s vnějškem co nejméně, jelikož je to nebezpečné. Taky vám hledáme nové mise.“ Nahne se blíž ke mně a v očích se jí znovu objeví ten šílený záblesk.

„Slyšela jsem, že brzo bude jedna přidělena.“ Zachraptí. Její obličej je příliš blízko, ale nedokážu uhnout pohledem. Její zelené oči jsou moc tíživé.

„Ale jelikož jsem malá ryba, nic moc o tom nevím.“ Odkašle si a znovu se opře. Teprve teď si uvědomím, že jsem přestala dýchat. Zhluboka se nadechnu a upravím si brýle na nose. Oni nám vybírají mise? Vždyť mi není ani 18!

„A teď k věci. Ředitel mi oznámil, že jsi to byla ty, kdo se naboural do mého systému. Tak skvěle zakódovaný virus jsem v životě neviděla. Potřebuju vědět, jak jsi mě obešla!“  Její hlas zvážní. Překvapí mě, že to byla ona, kdo vymyslel zabezpečovací systém téhle školy. Kylie mi začne klást otázky a já se na ně snažím co nejlépe odpovědět. Myšlenkami jsem ale jinde. Co když mě vyberou na nějakou sebevražednou misi? 

Ufff. Takže co si o téhle kapitole myslíte? Názory na chování Jakea a Tonyho? A co si myslíte o Kylie?:D Voty a komenty potěší:))

PS: Stihla jsem přidat novou kapitolu do týdne! Gratulujte mi!:DD