Hackerka 007

Kapitola 21

Probudí mě jemné šťouchnutí na rameni. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že ležím na posteli a že vedle mě někdo sedí.

„Abby, vstávej, potřebujeme tvoji pomoc.“ Zašeptá někdo. Otevřu oči a na chvíli mě oslepí světlo. Párkrát zamrkám, než se podepřu na loktech a pohlédnu na člověka sedícího vedle mě.

Kylie vypadá naprosto zničeně. Má tmavé kruhy pod očima a vlasy naprosto rozcuchané, jako by právě vstala z postele. Bolest hlavy přejde do pozadí. Něco se stalo.

„Kylie, co se děje?“ Zeptám se vyděšeně.

„Já vím, že bys měla odpočívat po otřesu mozku, ale potřebuju tě. Nezvládnu to sama…“ Povzdechne si.

„Třeba na to přijdeš, zůstaň ležet. Aspoň něco, co ti doktor nakázal, dodržíme.“ S malým úsměvem se zvedne a dojde ke stolu. Rozhlédnu se okolo a naštěstí nejsem v nemocnici, jen v našem malém pokoji v motelu.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ Zeptám se, jakmile se Kylie vrátí s nějakým notebookem zpátky. Opřu se zády o zeď, která teď příjemně chladí a notebook si položím na klín.

„Jen pár hodin, nemáš to nijak vážný.“ Usměje se a posadí se vedle mě.

„Takže Abby, tohle je náš jediný důkazní materiál. A já se k němu nemůžu dostat, tím pádem potřebuju tvoji chytrou hlavinku. A pokud to nedokážeme my, tak už nikdo jiný. Jestli tam nic nenajdeme, nemáme žádný důkazy, že to udělal fakt on.“

„Dobře, udělám, co budu moct. Přikývnu. Sice s každým pohybem hlavy cítím, jak se mi mozek přelévá z místa na místo, ale budu to muset zvládnout.

„Kolik času máme?“ Zeptám se a zamrčím se na obrazovku po zapnutí. Přes tohle bude těžký se prokousat.

Kylie se koukne na hodinky, než mi odpoví: „40 hodin.“ Vyděšeně se na ni podívám.

„Nemáme žádné důkazy. Můžeme ho držet maximálně 48 hodin.“ Pokrčí rameny. Přikývnu a pustím se do práce.

***

Oči mě pálí a bolest hlavy se s každým nádechem zvětšuje. Když bolest dojde k bodu, kdy si myslím, že se mi hlava rozskočí, podám laptop Kylie, která mi kouká celou dobu přes rameno.

„Musím si dát pauzu.“ Sundám si brýle a promnu si oči. I když zavřu oči, stále vidím mihotající se písmenka a čísla, která nedávají žádný smysl.

Z polospánku mě vyruší bouchnutí dveří. Prudce se napřímím (jak jsem se ocitla na Kyliinym rameni??) a zamžourám ke dveřím. Nevidím naprosto nic a nejdřív zpanikařím, že mi otřes mozku způsobil slepotu, ale pak si uvědomím, že jsem si sundala brýle.

Do našeho malého pokoje se vměstnají Jake a Tony, dokonce si přisednou i k nám na postel.

„Jak je ti?“ Zeptá se mě Tony. V očích mu vidím starost a tak se vynasnažím vykouzlit co nejhezčí úsměv.

„Ujde to.“ Přikývnu.

Kluci tu oxidujou ještě další 2 hodiny a myslí si, jak jsou nápomocní. Přitom mě jenom štvou a nemůžu se pořádně soustředit. Když mi Tony zaťuká na rameno, zrovna když píšu nějaký kód a tím pádem to odenteruju dřív, než jsem měla, vyletím z kůže.

„Nechte nás tu pracovat!“ Vykřiknu, až mě zabolí hlava. Zasyčím bolestí a promnu si spánky. Jake s Tonym se se zvednutýma rukama vytratí z pokoje. Jakmile se za nimi zaklapnou dveře, dýchá se mi snadněji.

…

Po dalších 3 hodinách spánku a 5 hodinách práce se stane něco neuvěřitelného. Nevím, jak se mi to povedlo, ale počítač se odemkne a pustí mě do svého nitra. Chvíli s Kylie tiše zíráme na plochu se všemi soubory, než začneme jásat. 

„Miluju tě, Abby!“ Vykřikne Kylie a políbí mě na tvář. To bylo trochu divný…Do pokoje vběhnou i Jake s Tonym. Nejspíš je náš jásot fakt hlasitý. Všichni 4 se nahneme k notebooku a tentokrát mi to nevadí. Jsem stejně nedočkavá jako ostatní a tak neváhám ani minutu. Vyberu si jednu složku a s bušícím srdcem na ni kliknu.

Jakmile otevřu složku s názvem: Práce, radost nás přejde.

„No do prdele.“ Zakleju. 

No nevím, nevím, tahle kapitolka mi přijde trochu o ničem, ale už se těším, jak budete reagovat na tu příští :3 co si myslíte, že tam našli?:D