Hackerka 007

Kapitola 18

Asi hodinu strávím koukáním se na televizi, než mě milostné seriály unaví a já je s otráveným výrazem vypnu. Vytáhnu si mobil ze zadní kapsy džínů a zkontroluju čas, je 5 hodin odpoledne a to, že je už tma, je naprosto normální. Zima se blíží a s ní i otravné stmívání ve 4. Vytočím Stephinino číslo, ale bohužel mi to nevezme. A tak zavolám mámě. Už jsem s ní nemluvila minimálně týden.

Asi po 10 minutách tlachání s mámou, vejde do pokoje Kylie. Hodí svoji tašku vedle druhé postele a unaveně se posadí. Mámu přestanu vnímat, jen občas prohodím nějaké to „super“ a „jasně“. Jediné, co mě teď zajímá je, co Kylie zjistila.

Kylie se na mě pousměje a začne se hrabat ve svoji obrovské tašce, spíš kufru. Vytáhne odtamtud tunu černého oblečení a naskládá je na hromadu vedle sebe.

„Musim končit, mami.“ Zamumlám do telefonu a utnu ji tak v půlce věty. Odhodím telefon vedle sebe a posadím se čelem ke Kylie.

„Co to je?“ Ukážu na to oblečení.

„Vaše uniformy.“ Zakření se a hodí mi tu mou.

„To jako vážně?“ Nadzvednu jedno obočí.

„Nemůžete se ukázat na místě činu v civilním oblečení.“ Pokrčí rameny.

„Dones tohle klukům a ať si pohnou. Slíbila jsem jim, že tam budeme za 15 minut.“ Podá mi další oblečení. Opatrně to vezmu do rukou, abych ještě víc nezranila svoji pravačku. Pomalu se došourám k jejich dveřím a loktem zaklepu na dveře.

Otevře mi Jake, a když mě uvidí, nasadí okouzlující úsměv. Mráz mi přeběhne po zádech, ale rychle se vzpamatuju.

„Tohle vám posílá Kylie, za 5 minut na parkovišti.“ Řeknu chladně a strčím mu to do náruče trochu prudčeji. Nečekám na jeho odpověď, prostě se vrátím do pokoje.

Čekala bych, že k tomu setu dostanu i pilotky, ale Kylie se mi začne smát, když se ji zeptám, kde jsou.

„Ty už dávno vyšly z módy.“ Usměje se. Škoda.

Musím uznat, že v tom vypadám celkem dobře. Černé kalhoty nevypadají tak strašně, jak jsem si myslela a bílá košile není tak staromódní, jako na první pohled vypadala. Černé sáčko mi padne a dokonce má i speciální vnitřní kapsu.

„Na, vem si ji.“ Kylie mi podá malou pistol, kterou si nacpu pod sako, aby nebyla vidět. Ulice, třeste se, Abby přichází! Pokud teda se svoji šikovností nezastřelim sama sebe.

Do auta se dostaneme s Kylie jako první, a tak ukořistím místo spolujezdce. Ať si to kluci vzadu užijou.

„No to je dost, že jdete.“ Pokárá je Kylie, jakmile se usadí. Kluci něco omluvně zamumlají a poté v autě zavládne ticho.

„Buďte zticha, poslouchejte mě, nikoho jinýho.“ Instruktuje nás Kylie, když dorazíme na místo.

„To se nesmíme ani na nic zeptat?“ Zeptám se.

„Řekni to mě a já se jich na to zeptám. Vy ještě nemáte žádnou autoritu, takže by vás totálně ignorovali.“ Otočí se i na kluky, kteří jen přikývnou. Nejistě vystoupím z auta a cítím se celkem sebejistě. Přece jenom jsme FBI…

Ten pocit opadne téměř okamžitě, když uvidím trosky. Vzduch je stále načichlý kouřem. Nářek ozývající se pár kroků za mnou mě zmrazí na místě. Myslela jsem, že to nikdo nepřežil.

Nevím, jak dlouho tam stojím a jen zírám na tu spoušť. Najednou mě někdo obejme kolem pasu a otočí mě tak, abych se nemusela koukat to místo. Instinktivně zabořím hlavu do košile té osoby, aniž bych se podívala, kdo to je.

„Pojď, Kylie se po tobě už shání.“ Ozve se Tony a jemně mě pohladí po zádech. Odtáhnu se s vděčným výrazem a následuju Tonyho do davu policistů. Jake a Kylie si už povídají nejspíše s kapitánem, ale já si nejsem jistá, jestli chci slyšet odpovědi. A tak udělám to nejjednodušší a zároveň nejvíc nápomocný, co jde. Vytáhnu fotku Aamira Faheema a začnu obcházet lidi stojící okolo. Někdo ho musel zahlédnout.

Snažím se ignorovat nářek ženy, která sedí v hloučku záchranářů. Nemůžu se ani podívat na stále kouřící se kusy domu, natož na ženu, která ztratila celou svoji rodinu.

Zezačátku mi svědci nevěří, že pracuji pro FBI, ale potom co jim ukážu svůj odznak, sklapnou a odpoví mi na mých pár otázek. Nikdo ho neviděl, a když obejdu všechny okolo místa činu, povzdechnu si. Mám už jen jedinou možnost. S hlubokým nádechem se vydám za tou ženou, která se mezitím už trochu uklidnila. Nejspíš ji dali nějaký prášky.

Propletu se skrz 4 záchranáře, než stojím té ženě tváří v tvář. Už už ji chci položit tu důležitou otázku a ukázat jí fotku, ale někdo mě stáhne za rameno za sebe. Trochu klopýtnu, ale udržím se na nohou. Jake se ujme vedení a vyslýchá ženu sám. Tentokrát mi to nevadí. Nevím, jestli bych se nezhroutila. Procpu se vedle něj a začnu nenápadně poslouchat. Paní si ani nevšimne, že nejsme zrovna zkušení agenti. Buď je jí to jedno, nebo ji zdrogovali na tolik, že ji to nepřijde zvláštní, že je vyslýchána 18 letou dívkou a ani nevím, kolik je Jakeovi. 19? 20?

Poté, co ji Jake ukáže fotku, žena zalapá po dechu.

„Už jste ho někdy viděla, madam?“ Pokračuje Jake ve svém výslechu. Žena němě přikývne.

„Mohla byste nám říct kde a kdy?“ Trochu do Jakea dloubnu, aby na ni byl trochu pomalejší. Před pár hodinami ji zemřela celá rodina.

„Byla jsem na nákupu..a.a…on mě oslovil včera na parkovišti. Jestli-jestli…“ Popotáhne a otře si rukávem oči. Jeden ze záchranářů po mě hodí ošklivým pohledem, ale já si ho nevšímám. Kdyby se nám podařilo Faheema najít, nemusela by už zemřít žádná další rodina, pokud je to opravdu on.

Žena se nadechne a na chvíli zavře oči. Pak spustí: „Požádal mě, jestli bych ho neodvezla na motel. Samozřejmě, že jsem souhlasila, měla jsem to cestou.“

„Pamatujete si, kde ten motel je?“ Zeptám se jemně.

„Jmenuje se Úplněk.“ Vyhrkne rychle, ale hlas se ji stále třese.

„Jak se choval během cesty autem? Ptal se vás na něco?“ Jake položí další otázku.

„Ano, na moji rodinu, na moji práci a jak to u nás funguje. Nepověděla jsem mu toho moc, ale asi dost na to, aby si o nás udělal obrázek.“ Z hlasu se jí vytratí jakýkoliv strach. Zvedne hlavu a podívá se Jakeovi a poté mě přímo do očí.

„Chyťte tu svini. Musí zaplatit za to, co udělal moji rodině.“  

Hmm...nevim, co si mám o týhle kapitole myslet, ale snad se vám aspoň maličko líbí. Omluvám se, že přidávám tak pozdě, ale neměla jsem přes týden vůbec čas psát. Blíží se klasifikace a my přístí týden píšeme asi 8 testů :((( 

Voty a komenty potěší:))