Hate Is A Strong Word (czech)

1.

Znáte takový ten pocit, když jste doma, ale vlastně chcete jít domů? Já ano. Velmi dobře. A tento pocit, není zrovna moc příjemný. Sedím na okraji vany ve své koupelně, slzy, jež rozmývají mou řasenku, společně na mých tvářích tvoří černé a vlhké šmouhy. Utřu si je a na ruce mi zůstane flek.

Položím mobil na umyvadlo a hlavu zvednu z dlaní. Zastrčím si pramen vlasů za ucho a připadám si, jako v klasickém filmu, který byl režírován mužem a hlavní hrdinka se právě zhroutila a pláče v koupelně. Jediné štěstí je, že jsem se dneska na tu maminčinu oslavu nějak nemalovala. Miluji rodinné oslavy, ironie samozřejmě.

Proč vlastně brečím? Určitě tomu pomohlo i to, že budu mít doma celou rodinu od táty a rodina od mamky se připojí přes video hovor, protože nežijí v Česku. Ale to není ten hlavní důvod. Můj hlavní důvod je výsledek mého testu z dějepisu.

Za pět. Opakuji, za pět! Pět! Jak jsem já, mohla dostat za pět. Já, která nikdy ve svém životě nedostala horší známku než dva. Od jak živa jsem premiantka, dívka, která zvládne všechno, reprezentka školy v úplně čemkoliv. Chemie? Není problém. Informatika a robotika? Hračka. Matematika? Primitivní věc. Fotbal, hokej, baseball nebo jakýkoli jiný sport? Samozřejmě.

Prostě mám na všechno od narození talent. Mluvím šesti jazyky, hraji na čtyři hudební nástroje, jsem ve školním sboru, dramaťáku, uměleckém kroužku, za školu hraji tenis, závodně jsem krasobruslila, prostě jednoduše řečeno, umím úplně všechno. Cokoliv na světě. A taky kvůli tomuto nemám žádný volný čas a když ano, tak stejně ho strávím učením nebo jsem sama doma.

Mně to ale nevadí. Já jsem ráda sama. Jsem introvert, nemám ráda lidi a přeplněné prostory. Já jsem radši doma ve svém klidu nebo doma s rodiči a bráchou. Nepotřebuji chodit ven s lidmi mého věku, vystačím si sama a někdy s mými dvěma kamarády, teď jedním. Ema odletěla do Anglie s rodinou a už mi tady zůstal jen Viktor.

Žiju pro to, abych měla nejlepší známky, je to asi jediný způsob, který mě donutí si říct, můžeš být na sebe pyšná. Ženu se za lepšími známkami, za úspěšnou budoucností, chci, aby si lidé při pohledu na mě řekli, ta toho dokázala. Jako kdybych ale neměla plnou šatnu a skříňky trofejí, medailí a diplomů.

Rodiče si mysleli, že se mnou není něco v pořádku. Jak kvůli té mojí introvertní stránce a tak i kvůli mojí nadměrné chytrosti a talentu. Na všechno na co sáhnu, mi jde. Doktoři vůbec nic nezjistili, jsem úplně normální šestnáctiletá holka, která ale netouží po sociálním životě.

Všichni ode mě očekávají, že budu vědkyně nebo něco takového, ale k mě to k tomu vůbec netáhne. Spíše si chci vystudovat práva, ale nejvíce ze všeho chci psát knihy, to už ale vlastně z pár let dělám. Takové moje tajemství, které právě vyjde na povrch. Jsem spisovatelka. Moje knihy jsou úspěšné po celém světě. Mám čtyři, na páté pracuji a všechny jsou přeloženy do několika jazyků světa.

Takže asi jsem docela úspěšná. O tomhle ví jenom táta, máma, moji bráchové, Viktor a Ema, jinak nikdo jiný, protože všechny knihy píšu pod pseudonymem. Všechny knihy jsou napsané v češtině, ale prostě se tak moc proslavily, že se překládají do jiných jazyků a prodávají se jako šílené. Takže moje budoucnost je asi jasná.

Abych se vrátila k tomu, proč vlastně brečím. Pětka je u mě něco nereálného. Na test jsem se poctivě tři hodiny učila a udělala nespočetně moc kartiček na téma, která právě probíráme. Znám, nevím, kolik knížat a jejich manželky, ale stejně mám za pět. Však já si Vránu v pondělí ráno podám. Zajdu tam rovnou ráno, protože mám stejně trénink.