Hate Is A Strong Word (czech)

23.

"A to zase co je?" Řekne táta, když se po celém domě rozezní zvonek. Může být tak sedm ráno. Sedíme všichni v kuchyni u ostrůvku. Juro pije svůj obvyklý hrnek kakaa, o kterém si myslí, že je to čokoládový protein, protože on chce mít svaly jako Šimon. Táta ještě dosnídává a máma pije kávu. Za čtvrt hodiny bychom měli všichni vypadnout z baráku, aby rodiče stihli dojet do práce a my s Jurinom do školy.

Jelikož jsem dneska zaspala, protože jsem nemohla v noci usnout, tak si v kuchyni dodělávám make-up. Celou noc jsem neustálé přemýšlela nad Sebastianem, protože tenhle týden se choval jako úplné zlato. Byl tak neskutečně hodný, až se mi to někdo hnusilo, myslím to v dobrém. Neříkám, že se mi to nelíbilo, jo, je to pěkné, když se dokážeme normálně bez hádání učit a on mi pak ukazujem mobil, kde má dobré známky.

Říkala jsem, že chci aby byl takový hodný, aby nemyslel jen na sebe a tak, ale začíná mi chybět ten starý Sebastian. Ten, který je prostě svůj. Přijde mi, že se mi snaží zavděčit za to, že jsme se pohádali a já jsem mu plakala v náručí. To mu asi ublížilo nejvíce, že mě viděl plakat. Je až moc sladký a to mě už nebaví.

"Já jdu otevřít, sousedce zase zdrhli psi." Položím štěteček na linku a vstanu z židle. Jedno oko mám hotové, druhé ne, ale naše stará sousedka bez svých brýlí pomalu nevidí, takže si ani nevšimne, že nemám dodělaný make-up. Vezmu klíče a odemknu dveře, otevřu je, ale u nich nestojí moje sousedka, která hledá svého psa. Je tam někdo, koho bych tady vůbec nečekala, ještě takhle brzo ráno.

"Ahoj, Týnko."

"Nazdar." Řeknu zaskočeně a koukám na Sebastiana, který stojí venku, kde hustě sněží. Na hlavě má čepici a ruce schované v kapsách. Co tu dělá? Tváře má růžovoučké od mrazu a mně je zima, jen z toho, jak tady stojíme mezi dveřmi. "Copak se děje?"

"Táta něco potřebuje od tvého táty." To už do dveří vletí Robert. Je štěstím bez sebe, ale neskutečně. Je pátek šestnáctého prosince, sedm ráno, venku panuje silná sněhová vánice, mezi dveřmi mi stojí Sebastian a jeho táta, který má štěstí na rozdávání a přijde mi, že na něčem asi jede, protože on je spíše neutrální, co se pocitů a emocí týče.

"Ahoj, Týno." Obejme mě trenér českého národního týmu a já jsem tak v šoku, že ho jenom poplácám po zádech. "Kde máš tátu?"

"V kuchyni." Zuje si boty a jde do kuchyně, kde slyším, jak se začne bavit s tátou. Chytnu Sebastiana za ruku a vtáhnu ho dovnitř chodby, protože ještě by mi tam zrmznul. Sundám mu čepici a rozepnu bundu, protože tady máme teplo. Směje se na mě a je taky šťastný. Oni u těch Knížků na něčem doopravdy jedou.

"Mám se ptát nebo ne." Opřu se o skříňku a dívám se na toho pohledného kluka naproti mně, který je celý sladěný do oblečení od českého hokeje. Počkat? Čepice s logem, bunda s logem a mikina s nápisem Česko. Je sedm ráno a on je oblečen kompletně v oblečení, které nafasoval od svazu. Já jsem blbá! Vždyť oni dneska odlétají do Kanady.

Jak jsem na to mohla zapomenout. On reálně letí na tři týdny někam do Kanady, přes celý oceán. Na úplně jiný kontinent. A já na to zapomenu. Chytnu ho za ruce a přitáhnu si ho k sobě. "Vždyť ty letíš pryč." Usmějeme se na sebe a on mi chytne copy a dá mi je ze zad na ramena.

"No. Ty zase máš udělané jen jedno oko." Ze srandy ho plácnu po rameni a pak zase chytnu jeho ruku. Smějeme se na sebe jako dva debilové, kteří jsou zamilovaní až po uši. Co já tady bez něho dělat. Panebože, co on bude dělat v té Kanadě beze mě. Jak těžce nesl to, že jsme spolu týden nemluvili a teď má být tři týdny někde v Edmontonu nebo kde se to hraje. A to spolu ani nechodíme.