Hate Is A Strong Word (czech)

33.

Nikdy jsem pořádně nevěděla, kam mě život zanese nebo kde skončím. Jestli to bude Kanada, Amerika, Skandinávie nebo třeba zůstanu v Česku. Dvě věci už ale vím delší dobu, že si chci vzít vrcholového sportovce, hokejista nebo fotbalista, ono je to nakonec úplně jedno, a také chci psát knihy. Též chci zůstat sama sebou a nechci se kvůli nikomu měnit, když už bych se měla změnit, tak kvůli sobě. Sportovec, knihy, feminismus a zůstat taková jaká jsem, tyhle věci chci ve svém životě udržet napořád.

Když už jsem načala to, že nevím, kde nebo s kým v budoucnosti skončím, tak bych měla něco říct. Nadruhou stranu vím, kde skončím za pár dní. Na Slovensku. Tak trošku jsem si sama pro sebe před semifinálovým zápasem dala slib, že jestli Slovensko vyhraje medaili, sbalím si věci, nasednu na vlak a rovnou do Košic. Za Samkom.

No, a ono se jim to tak trošku povedlo.
Já teď brečím jenom kvůli stupidnímu hokeji. Je jeden z víkendových večerů, spíše už je dávno noc a já si připadám lehce, krásně a hlavně šťastně. Je kolem půl dvanácté v noci a u nás doma to žije, spíše se brečí. Juraj vyměnil svůj půlený dres za slovenský a teď skáče u televize radostí, táta sedí na gauči a dívá se na šťastné Slováky. Mamka má obrovské oči a nevěří tomu, co se stalo a já brečím.

Mají bronz. Mám-li být upřímná, nečekala jsem, že vyhrají, to asi nikdo, ale v hloubi duše jsem věřila, že se mu na krku bude houpat ta vytoužená medaile. Nedokážu své pocity popsat, je to něco pěkného. Když ho vidím, jak s úsměvem od ucha k uchu a se slzami v očích objíždí své spoluhráče a objetím jim děkuje za tento zážitek, tak mi přijde, že tam s ním jsem.

I přesto že jsme spolu nemluvili více jak půl roku, žádná zpráva nebo hovor, ale přijde mi, že na mě myslí. Že ví, že právě teď sedím u televize, slzy štěstí se mi kutálejí po tvářích a jsem pyšná na to, co dokázal. Ten malý Samko, který před deseti lety zaháněl hokejkou své babičce slepice nazpět do kurníku, když jí utekly, právě teď stojí na olympijském ledě a za chvíli bude mít bronz kolem krku. Zapsal se do slovenské historie.

Samko byl vždy pokorný kluk, ani jeho talent a dovednosti ho nezničili, zůstal tím stejným člověkem, jakým vždy byl. Chybí mi, neříkám, že ne. Chtěla bych ho teď obejmout, říct mu, že jsem na něj pyšná. Jeden hlavní důvod, proč bych tam teď chtěla a hlavně měla je, že jsem mu to slíbila.

léto 2021

Se smíchem běžíme po lesní cestě. Nemám páru, kam mě vede. Tady to neznám. Trávím tady každé své prázdniny, ale tohle místo jsem ještě nikdy neviděla. Jeho dlaň pevně svírá tu mou a já utíkám za ním. Otočí se na mě, zpomalí, až nakonec úplně zastaví a usměje se. Ten nádherný velký úsměv.

Políbí mě a po chvíli se jeho rty, které chutnají po jahodách, odlepí od těch mých. S úsměvem na tváři se na mě kouká a vypadá, jako kdyby jediná emoce v jeho těla byla láska. Takhle šťastná jsem nikdy nebyla. Nikdy jsem nevěřila tomu, že vás dokáže muž udělat takto šťastnou. Propletu naše prsty a on se nad mým aktem usměje ještě více.

"Čo, Týnka?" Vyjde z jeho rtů. Stále se směje jako idiot.

"Nic. Jak daleko?"

"Len kúsok." Rozejdeme se do strmého kopce. Nemůžu být šťastnější, nic mi v životě nechybí. Jsou prázdniny, já trávím léto daleko od všeho uprostřed malé vesničky na Slovensku. Vím, že každý jeden den uvidím osobu, kterou miluji. Někdy když se na něj podívám, chce se mi začít plakat z toho, jak moc jsem šťastná. Jak moc jsem do něj zamilovaná.

Na kopec vyjde jako první. Chytne mou ruku a vytáhne mě nahoru. Včera jsme celý den trávili s jeho sestrou a mým bratrem u bazénu, předevčírem jsem se jela podívat na jeho dopolední trénink a odpoledne jsme celé projezdili na kolech. Nemám páru, co mě čeká dnes a už vůbec, co bude zítra, ale jsem ráda, že můžeme tohle léto strávit spolu, protože pak už to nebude asi úplně možné.