Hate Is A Strong Word (czech)

14.

Právě teď mám nějakou slabou chvíli ve svém životě. Kdo by ji taky neměl, když se mu vše na čem pracoval, brečel a stresoval minimálně měsíc, hroutí pod rukama. Taky velmi podceňuji to, jestli jsem schopná, nadále vést radu. Samozřejmě, že jsem, ale já už to nezvládám.

Ti, kteří mají pomáhat na Halloweenu, se mají sejít za deset minut v tělocvičně a už deset lidí mi napsalo, že jsou nemocní a nemůžou se dostavit. Skvělé, jako kdyby mi nestačilo, že jsem se celé nedělní odpoledne hádala s učitelem a opravovala nějaký zasraný pulty, jen proto aby mi stejně ten kluk, který měl dělat DJ, napsal, že má angínu.

Nutně potřebuji sehnat minimálně deset lidí, jinak doopravdy nevím, jak to bude. A aby toho nebylo málo, naše ředitelka naplánovala nějaký výlet po místních památkách, který je zakončen zhlédnutím dokumentu o Emilu Zátopkovi v našem městském kině. Na tuto akci, spíše tůru, jde celá škola kromě těch, kteří chystají stezku.

Za chvíli máme sraz, oni odchází o půl deváté, takže to nějak stihnu, musím. Vstanu ze záchodu, utřu si slzy a vyjdu ven z kabinky. Záchody jsou prázdné a přitom se ještě školou neroznělo zvonení. Vytáhnu z batohu řasenku a kapesníky, zbavím se černých šmouh na mých tvářích a kapesník hodím do koše. Nanesu si řasenku na řasy a ona mi je ještě více prodlouží a zvýrazní.

Zkusím si svůj falešný a až moc přesládlý úsměv a jdu směrem ke dveřím, které vedou na chodbu, kde právě zní zvonek. Vypadnu ze dveří a v tom spěchu narazím do vysoké postavy, která jde naproti mně. Zvednu pohled a před očima se mi objeví pro mě velmi známá tvář. No, když jsem se ráno probudila a on mě stále držel u sebe v náručí, byla jsem v šoku.

Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Bylo to něco, divného, něco, na co bych před pár týdny ani nemohla pomyslet. On spal, spal tak neskutečně klidně, ale jeho obličej vyzařoval známky strachu a vyčerpání. Do oběda jsme většinu věcí dodělali, on pak jel na zápas, kde ho jeho otec zkřesal, ale on to nějakým záhadným způsobem odehrál, i když měl zranění na ruce.

Já jsem pak jela do školy, kde jsem  společně s Matějem řešila situaci ohledně techniky. Mezitím, co Červený vyjednával repráky a ostatní věci s tou učitelkou, tak já a Matěj jsme podle návodů na internetu spravovali tu desku. Techniku naštěstí učitel získal zpátky a my jsme to nějak opravili, jen doufám, že to třeba v půlce nevybouchne. To by bylo hodně, ale hodně špatný.

Ani jsem si se Sebastianem nestihla promluvit o tom, jak to bude. Protože oba porušujeme podmínky, které jsme si na začátku slíbili. Spal mi v posteli, to by se snad probrat mělo. Teď postel a za chvíli mu ho budu kouřit ve sprše, to se nesmí stát. Po téhle akci si seriózně promluvíme o tom, jak to mezi námi bude.

"Ty jsi plakala?" Sjede mě pohledem od hlavy k patě a pak zase na mé oči a já mezitím od něho odstoupím o krok dozadu. Myslím, že doteků bylo za poslední dobu až-až.

"Ne."

"Nelži mi, Lili." Lili.

"Nemáš být v tělocvičně?" Napomenu ho a on protočí oči. Ještě on aby byl v náladě, to mi tak chybělo.

"Eliška mi něco veze." Podívá se ven z okna a pak zase na mě. Je mezi námi od té doby takové menší dusno, trapné pohledy a interakce. Ale budeme to muset nějak přežít, on byl ten, který mi se vším ohledně tohoto pomáhal a dělal sedm set karet. "Proč jsi plakala?"

"Odpadlo mi asi deset lidí." Cinkne mi mobil a pak zase. "Dvanáct."

"Oni ještě nejsou pryč." Ano! Ještě jsou ve škole! Sebastiane! Ještě že ho mám. Muži jsou většinou k ničemu, ale tenhle kluk má někdy skvělé nápady.