Hate Is A Strong Word (czech)

30.

"Týno, víš, že to nemusíš dělat." Otočím se dozadu.

"Sebastiane, se vší úctou, jdi do prdele." Zvedne ruce a hůlky mu málem spadnou dolů z lanovky. Se stejně vyděšeným výrazem sedí za mnou a Juli na lanovce Adam, který se už deset minut modlí, a také Kadeřa. Náš milovaný učitel tělocviku, kterého asi za chvíli trefí šlak. Sázka je sázka, a jelikož zítra je poslední celý den a pozítří po obědě odjíždíme zpátky domů, tak se to musí splnit hned teď.

Dnes naši lyžovačku ukončíme o dvě hodiny dříve, protože si kluci v čele se Sebastianem připravili velmi pestrý program na večer, jenž je stále tajný. Dnešní den na svahu tak zakončíme mým a Julininým velkolepým skokem z lanovky. Ať se zabijeme ke konci než na začátku. Nakonec to nebylo tak špatné, maminka i třídní měly pravdu.

"Vážně to nemusíte dělat, holky."

"Jste u toho přítomen?" Prohodí červenovláska, která sedí vedle mě a drží mou ruku.

"Ano!" Vykřikne. Jako kdybychom ho nikdy nic nenaučili.

"Nejste." Pod lanovkou stojí třídní s Vrubelovou, také s paní kuchařkou lomeno zdravotní sestřičkou a páru našimi spolužáky. Zbytek sedí před námi na lanovce.

"Týno." Tak tenhle mě dnes už doopravdy vytáčí. Když chci já skočit dolů z lanovky do skoro metru sněhu, tak je to špatně, ale on sebou může dennodenně mlátit o led a narážet do mantinelu, a následně pak chodit s modřinami na těle.

"Sebastiane, drž píču!" Okřikne ho Julia. Ať už jsme dole ve sněhu, protože tohle nebudu dlouho poslouchat. Skočím dolů, a co když se zabiji? Nic. Žijeme jen jednou a každý měl někdy nutkání skočit dolů z lanovky. Celý den jsem poslouchala debilní kecy Kadeři, který se strašně bojí toho, že ho můj otec bude soudit, pokud se mi tedy něco stane, což je velmi nepravděpodobné.

Podíváme se na sebe s mojí druhou špatnou částí, aspoň tedy pro tento lyžák. Já se divím, že Julia stále dokáže normálně fungovat, stejně jako zbytek této výpravy, včetně učitelů, protože ti jsou, s prominutím, namrdaní každý jeden večer. A ta kuchařka chlastá s nimi. Kdyby tuhle chatu vlastnila jeho teta, tak by nemusela aspoň jedna z nás skákat do bílého a studeného sněhu.

"Tak pojď, moja." Řekne mým směrem, posuneme se více ke kraji a moje ruka svírá tu její. Bojím se? Jo. Docela dost. Tak skáču kurva do sněhu z lanovky za přítomnosti mých spolužáků, učitelů a kuchařky, která v ruce drží lékárničku. Ta nám tak pomůže, když budeme mít zlomenou páteř. Podíváme se na sebe, mrkneme, no a pak padáme.

Pustíme se, obě ječíme a je to docela pěkný pocit. Tenhle pocit volného pádu miluji. Třeba když skončíte dolů z rozhoupané houpačky, houpete se na kruzích v tělocviku nebo když skáčete na trampolíně a odrazíte se tak moc, že pár setin sekundy letíte. Líbí se mi ta myšlenka skoku padákem, ale na to jsem moc velký srab.

Celý ten pád trval chvilinku, protože jsme nepadaly dolů z třiceti metrů, ale jen z pár, nevím kolik, ale ne hodně. Dopadla jsem do takového polosedu, trochu na záda a trochu na zadek, ale jsem v pořádku. Cítím se být v pořádku, tak modřina nějaká určitě bude, zlomené kosti asi žádné. Sednu si a nade mnou i Juli stojí asi patnáct lidí a jejich oči nás zkoumají.

V dálce uvidím, jak se zbytek třídy naklání přes opěradla sedaček lanovky a snaží se zjistit, jestli jsme naživu nebo ne. Sama jsem z toho docela mimo, protože kdyby se moje mamka dozvěděla, že jsem skočila dolů z lanovky, a k tomu všemu ještě dobrovolně, tak by to s ní na místě seklo.

"Julinko? Justýnko?" Řekne jemně Sabinka a nahne hlavu nalevo. Podívám se vedle sebe, kde sedí vysmátá Julča.

"A ještě jednou!" Vykřiknu. Lidé, kteří jsou na svahu s námi, ale nepatří k naší škole, čumí jako kdybychom právě vylezly z nějakého léčení. Tak normálně vám dvě studentky neskákají dolů z lanovky za dohledu pedagogů. Sama bych byla vedle, kdybych spatřila dvě holky, jak doslova spadnou dolů do sněhu.