Hate Is A Strong Word (czech)

20.

Sebastian

Otevřu oči, všude kolem je ještě tma. U mě leží osoba s kudrnatými vlasy, které se jí uvolnili z drdolu a zakrývájí celý její nádherný obličej. Zastrčím je za ucho a ona se u mě uvelebí. Justýna není jediný člověk, který leží u mě nebo na mně. Na těle mi leží Bára a Juraj je natáhlý nad mojí hlavou.

Do ruky si vezmu mobil a zkontroluji čas. Pár minut po půl páté a o půl šesté mám být s taškou a hokejkou v ruce na stadionu. Měl bych vstát, abych to stihnul, protože než se tady z téhle největší prdele světa dostanu, bude to chvíli trvat. Autobus mi jede v pět, takže jsem se vzbudil docela včas.

Eliška mi včera přivezla věci na převlečení i na hokej. Sundám Báru a položím ji vedle sebe, Jurka chytnu a dám ho vedle Báry. Pomalu a opatrně sundám ruce mého strážného anděla ze svého těla a vylezu z postele. Přikryji je všechny peřinou a Týnku políbím na tvář. Ona se otočí a pokračuje ve spánku.

Ze stadionu pojedu zpátky k Veselským, protože celý víkend budu péct perníky, jelikož naše paní ředitelka si je neumí objednat nebo upéct sama, proto využívá radu a Justýnu. Týna má jednu špatnou vlastnost, jen jednu. Je na všechny až moc hodná, vstřícná a obětavá. Tedy kromě mě.

Neumí říct ne, na všechno kývne. Kdyby jí ta učitelka řekla, že má udělat lyžařský výcvik pro sto lidí, tak ona to udělá. Nechci znít hnusně nebo že ti učitelé a ředitelka nic nedělají, ale Justýna a studentská rada organizují polovinu věcí a kdyby tam nebyli, ta škola by nebyla zdaleka na takové úrovni jako je teď.

U ní v koupelně si vyčistím zuby, upravím vlasy a jdu zpátky do pokoje, kde na sebe hodím čisté spodní prádlo, tepláky, triko a mikinu. Přejdu k její posteli, dřepnu si a pohladím ji po vlasech. Ona se obrátí obličejem ke mně a chytne mě za dlaň. Nadechne se a vydechne a pak pomaličku a ještě v polospánku otevře svá modrá kukadla.
Její oči jsou stále unavené, ale klidné. "Ty mi chceš utéct?" Pousměji se a pohladím ji.

"Ne. Ne, vůbec, Týnko. Nikdy."

"Kam utíkáš?"

"Na trénink."

"Mhhh."

"Dobrou, Justi." Ona zase pomalu zavře oči a zahrabe se do svých měkkých a teplých peřin. Z druhé strany se na její záda přilepí Bára. Týnka pomalu pustí mou ruku a nechá mě jít. Proč si vůbec myslela, že bych jí někdy chtěl utéct? Vždyť jí mám rád, proč bych od ní utíkal pryč.

Seběhnu schody, jak nejvíce potichu dokážu, abych nevzbudil Elišku s Táňou nebo mého otce, který bude mít neskutečnou kocovinu, stejně tak i Štěpán. Obleču si bundu, nazuju boty a na hlavu čepici s logem českého hokeje. Na rameno mi jde taška s bruslemi, chrániči a dalšími věcmi na hokej. Do ruky popadnu hokejku a vyběhnu ven ze dveří. Na ten autobus to stihnu jen tak tak.

Za pět pět. Týna nebydlí nějak moc daleko od zastávky, takže během tří minuty jsem lehkým klusem na zastávce. Vytáhnu si peněženku a autobus zrovna přijede, dveře se otevřou a já i se svou velkou taškou vejdu dovnitř. Řidič se na mě tak divně kouká, já mu radši podám peníze a vezmu si jízdenku, která vyjela z oranžové krabičky.

Na takovéto pohledy si budu muset zvykat. Byl jsem takové to divné děcko. Všude ve škole samí Kanaďané, všichni uměli francouzky a já jen anglicky. Byl jsem pro ně takové divné české děcko s hokejovým tátou. Můj kamarád byl tehdy jeden slovenský klučina, jeho táta měl nějakou firmu. Jmenoval se Janko, nic víc si o něm nepamatuji. Ale byl super.