Hate Is A Strong Word (czech)

28.

Uslyším zaklepání na dveře. Jemné, jen takové lehké, asi si ten dotyčný myslí, že spím. Já ale moc dobře vím, kdo ten dotyčný je. Bude to můj bratr, který za mnou každý den po dobu toho, co ležím doma s nějakou střevní chřipkou a horečkami, chodí a neustále otravuje.

Dnes už je mi dobře, nemám teploty a ani nezvracím. Teď to jen musím vyležet, protože chci být co nejdříve zdravá, i když příští týden do školy nejdu. Ale v nitru duše mám takový debilní pocit, že se něco stane a mně se to nebude moc líbit. Od neděle už nezvracím, ale přes víkend to ze mě lítalo každou hodinu. Teploty mi přestaly v pondělí, ale pořád se necítím nějak skvěle a zdravě.

Navíc za mnou pořád chodil Jurko, který byl nachlazený a nechodil do školky. Nudil se, protože s námi byl doma táta, který si musel ale dělat věci do práce, tak pořád chodil za mnou a chtěl si povídat. Táta ho vždy musel vytáhnout pryč, protože nechcete mít doma šestileté dítě, které vám bude od rána do večera zvracet.

Za ty dny jsem slyšela tolik věcí o hokeji, že to si člověk nedokáže představit. To bylo neustále jenom NHL, junioři, Šimon a Sebastian. O tom mluvil nejvíce. Nakonec jel s Eliškou do Prahy, přivítat ho na letišti, ale nic jiného nevím. Poté, co jsem se totálně poblila a poslala mu tu zprávu, nebyli jsme v kontaktu. Mně bylo na umření, on dělal rozhovory a objížděli s týmem všechny interviews a televize. Vše jsem ale sledovala.

Teď už se ale všichni vrací do svých klubů ve všech možných ligách světa a pokračují v boji o místa v tabulkách a postupy do play-offs. Prostě jsme spolu nemluvili, ani jedna zpráva nebo hovor. Já bych mu i zavolala, ale myslela jsem si, že mi každou chvíli odzvoní poslední hodina. Prakticky jsem za poslední dny jen spala.

"Jurino, já si s tebou o hokeji povídat nebudu." Řeknu otráveně, protože jsem zrovna měla klidný moment. Na televizi mi běží Pomáda a já jsem zase fascinována tím, jaký byl Travolta za mlada fešák. Pomáda nikdy neomrzí, můžete to vidět tisíckrát a stále to bude úžasné.

"Já si nechci povídat o hokeji." Nakoukne blonďatá hlava do dveří a já stopnu film. Sebastian. On je tady. Živý, zdravý, šťastný a hlavně v jednom kuse. Vleze dovnitř a zavře za sebou dveře. Koukám se na něj a nechce se mi věřit, že on je doopravdy tady. Stojí tu přede mnou v celé své kráse. Ta Kanada mu prospěla.

Vlasy má delší, než když odjížděl a padají mu do očí více než normálně. Jak by vypadal, kdyby se ostříhal? Nevím, mně se jeho vlny líbí. Na rtech má úsměv, oči mu září. Celý září. Je takový vyměněný. Myšleno v dobrém, samozřejmě. Muselo mu to dodat sebevědomí a odhodlání, teď bude zase nejužitečnější hráč celé té jejich juniorské ligy.

Má černé džíny, které mu sluší a jsou volnější. Přes trup těla má oblečenou zelenou mikinu a na nohách má bílé ponožky. Cením Sebastianův styl oblékání. Nikdy by si neoblékl skinny jeans nebo jiný podobně hrozný kousek oblečení. Díváme se na sebe a teď existujeme jen a pouze my dva.

Potlačila jsem veškeré jiné věci, které se okolo mě dějí. Nevnímám nic, kromě Sebastiana. Jeho oči jsou taky připnuté na mém, nemocí unaveném těle, a mém obličeji, na kterém mi vyskákalo pár pupínků. Najednou je mi lépe, protože ho vidím. Všechno je jako dříve. My dva, jedna místnost, dva páry očí, které chtějí vidět do duše toho druhého a rty, které ze sebe nejsou schopny vydat ani jednu hlásku.

Začínám se zvedat do sedu, abych na něj lépe viděla a po případě ho mohla obejmout, jestli teda udělá těch pár krůčků a dojde za mnou. "Lež, Týni." Vyleze z něj a už jde za mnou k posteli, sedne si vedle mě, ale já stejně zůstávám v sedě. V ruce něco svírá a v jeho kapse se rýsuje mobil. V té stejné ruce drží i nějakou tašku.