Hate Is A Strong Word (czech)

24.

24. 12. 2021, datum, které je na každém mobilu, počítačové obrazovce nebo v kalendáři. Den, na který se těší spousta dětí, ale i dospělých. Pro mě Štědrý den představuje celodenní volání se Šimonem a sledování pohádek. Neplánuji nic jiného dělat a jediné, co plánuji, je, mentálně se připravit na na zítřejší den u mé babiny, kde se sjede celá rodina, úplně celá. Ze všech koutů republiky.

Až se aspoň trochu zotavím z tohoto hrozného dne, kde bude lidí jako nasraných, tak máma začne plašit. My už musíme mít sbaleno. Všechny kufry už překáží v takové menší předsíni, která spojuje chodbu a kuchyň. Každý už jsme o ně aspoň jednou zakopli. Vedle nich jsou nachystané lyže, hůlky, lyžáky a taška s helmou a brýlemi. Moji rodiče můžou být rádi, že máme velké auto, jinak bychom tam všechno nenarvali.

Celý dvacátý šestý prosinec se ponese v duchu stresu, i když všechno bude před obědem v naprostém pořádku. Táta pak musí mamku chytit, dát jí talíř cukroví, posadit ji k televizi a dát do ruky ovladač, jinak ona by se z toho zbláznila. Táta pak dělá, že něco dělá, protože všechno už je a my mezitím koukáme na pohádky. No, a pak už je den D a my máváme Tatrám na přivítanou.

Bude to pěkné. Kdybych tohle neměla ve svém životě, tak by to byla nuda. Žádných sedm tet jen z tátovy strany, dva šílené bratry hokejisty, moje rodiče nebo třeba toho mého hokejistu, který teď přebývá v Kanadě a právě je ve své říši snů. Ráno se probudí, z okna uvidí zasněžené město a dojde mu, že jsou Vánoce. Slavit Vánoce s hokejisty, to už jste to někam dotáhnout museli.

Nevím, co bych teď měla o Sebastianovi říct. Teď je podle mě, v tom nejlepším místě ve svém životě po dlouhé době. Je hvězda příprav, v Kanadě ho milují, hokej mu jde, je tam s kluky, kteří jsou jeho kamarádi a žije ten život. O tom, že mám ty jeho desky, samozřejmě neví. Leželo mi to v hlavě a za ten den a půl, mi došlo, že je to pěkné. Ten fakt, že mě prostě nedokázal dostat z hlavy, že kreslil a kreslil a kreslil.

Tvrdé obdélníky, jež schovají papíry s nádhernými výkresy, stále leží na mém stole a já se na ně neustále musím koukat a sama sobě si pořád opakovat, že tohle doopravdy nakreslil Sebastian. Nevím, kdy ho s tím konfrontuji, ale teď v průběhu mistrovství to určitě nebude. Nemůžu na to přestat myslet. Ho to zasáhlo doopravdy hodně, ale je to nádherné. Jediné co na tom není pěkné, je, že se musel asi hodně trápit.

"Tu, Týnka." Dám talíř do myčky a potom ji zapnu. Začne ze sebe vydávat tichý zvuk a já se opřu o linku. "Čo, moja?" Pohladí mě po tváři a já se ní usměju.

"Nic. Bojím se, aby tom zvládl." Za dva dny začíná první den mistrovství, oni hrají až dvacet sedm v noci, ale je to proti Kanadě a toho se bojím. Nechci je podceňovat, kluci jsou to úžasní a talentovaní, ale Kanada je Kanada.

"Sebino je šikovný chalan." Usměji se na ni a ona zase na mě. "Som skoro zabudla. Čakaj tu." Poví mi a odběhne pryč. Já jenom koukám a nechápu, možná ani chápat nechci. Po dvou minutách se vrátí zpátky a drží větší černou krabici, která je obvázaná červenou stuhou, v rukách. Položí ji na kuchyňský ostrůvek a já k ní přistoupím.

"To máš od nemenovanej osoby." Podívám se na krabici a já moc dobře tuším, od koho je.

"A nehraje teď hokej?"

"To já neviem." A odejde do obýváku za tátou a Jurom. Já chytnu stuhu mezi prsty a opatrně ji rozvážu, jakmile je pryč, tak už mi nic nebrání od toho, abych víko oddělala a zjistila, co krabice obsahuje. Nejdříve na mě vyskočí jen takový ten papír, který se dává na dárky, nemyslím balicí. Když ho oddělám, nemůžu se ubránit úsměvu.