Hate Is A Strong Word (czech)

22.

"To si ze mě děláš píču!" Zařvu a tím upoutám pozornost úplně všech lidí, kteří jsou právě teď v tělocvičně. Bouchání míčů utichne, Vrubelová přestane mluvit s Kadeřou a jejich pohledy jdou z nějakých papírů na nás. S Vondrákem to šlo docela rychle z kopce dolů. Pár dní po soudu přišel táta večer domů s informací, že už je ve vězení. Pak si s mamkou dali štamprli slivovice a táta šel spát.

Tak nám tady šoupli našeho milovaného a skvělého Kadeřu. Mladý, hodný, srandovní a hlavně ten tělocvik nebere tak vážně jako Vondrák, i když je bývalý mistr světa v šermu. Dá se s ním normálně bavit, asi hlavně kvůli tomu, že je fakt mladý, protože zrovna vypadl ze školy. Kadeřa je teď můj nejoblíbenější učitel na škole.

"Slyšela si moc dobře!" Zařve na mě zpátky Sebastian. Teď už jsou na nás všechny pohledy na sto procent. To bych to nebyla já, kdybych aspoň jednou za týden nevyprovokovala hádku se Sebastianem. Poslední dobou to mezi námi trošku skřípe, trochu více. Oba úplně horké hlavy, co na srdci, to na jazyku, takže to nikdy nedopadne dobře. Kadeřa na nás čumí jak na dva voly, protože tohle je jeho naše první velká hádka. Vrubelová mu šeptne, že to je úplně normální a ať nás nechá, teda asi něco v tom smyslu.

Od té naší hádky uplynul týden. Jurko po tréninku přišel domů, pověděl mi, že Sebastian vypadal utrápeně a pak odešel, jako by se nic nedělo. Ani jsme spolu nějak moc nemluvili, jen když to bylo doopravdy nutné. Nehádali jsme se, až do této chvíle. Trápí mě to. Juro nelhal, vypadá, že ho něco trápí. Sice se směje, když Adam nebo někdo jiný řekne něco vtipného, ale je to ten křečovitý a falešný smích.

Kdykoliv se naše oči potkají, je mi úzko. V těch jeho nádherných očích, které vždy svítily jako hvězdičky, když byl kolem mě, jde vidět bolest a smutek. Jako kdyby mi ty oči říkaly, já tě miluji, Týno, prosím, odpusť mi, řekni mi všechno, co ti na srdci leží, já tady pro tebe budu. Tohle v nich vidím. Já na tom nejsem taky úplně nejlépe. Mám nějaký syndrom vyhoření.

Jsem sice schopna dělat všechny aktivity, která dělat potřebuji. Zvládám zkoušky, testy píšu na jedna podtržena, ale ztratila jsem nějakou tu motivaci. Mám tolik skvělých nápadů na knihy a ani jeden jsem si nezapsala. Každý den jsem napsala aspoň pár vět, teď jsem na to týden nesáhla a o učení už vůbec nemluvím. Testy napíšu jen díky tomu, že prostě na to mám talent.

Poslední, co by mi ještě chybělo k tomu všemu, co se teď děje, by byly špatné známky. To bych už seriózně nezvládla. Nemám chuť žít. Tak strašně mě to tíží. Každou noc brečím tak dlouho, dokud prostě neusnu. Já nechci abychom spolu chodili. Nechci žádné přítel a přítelkyně, chci aby to bylo jako před tou hádkou. Aby to bylo zase pěkné. Oběma by bylo lépe. Na co jsme mysleli?

"Mám ti polámat všechny prsty!?" Koutkem oka zahlédnu zděšený výraz Kadeři a několika našich spolužáků, ten zbytek včetně učitelky je na to zvyklý. Naše hádky v tělocviku jsou úplně normální, stejně v tom tělocviku hovno děláme. Kluci teď taky, potom co odešel Vondrák. Já a Sebastian, víme, že lámání prstů umím.

"Píčo, klidně! Sparta je prostě lepší než Slavia!" Zařve a jeho hlas se rozléhá po úplně tiché tělocvičně. Ano, o tomhle je naše hádka. Všechna ta bolest a trápení, které jsme v sobě dusili, prostě vyšlo na povrch v podobě vzteku. Učitelka to pozoruje s velkým nadšení, protože jsme se dlouhou dobu nehádali a Kadeřa se vedle ní spíše bojí. Ostatní jsou tak všelijak rozmístění po tělocvičně a pozorují naši hádku. Ježiši, to zase bude průser u ředitelky. Hádka kvůli Spartě a Slavii.

"Ani hovno!" Nebojíme se používat nevhodné výrazy, protože víme, že nás nikdo nepráskne. Vrubelová ani Kadeřa to nebudou, ti takoví nejsou, spíše to bude nějaká vlezdoprdelka.