Stíny noci

3. Pravidla

Následující den nastalo ponuré ráno. Černé mraky brázdily oblohu a vzduch byl nasáklý vlhkostí. Stiles se však s ničím z toho nenechal rozházet. S větším nadšením, než u něj bylo obvyklé, vstal s postele a po zastávce v koupelně na sebe natáhl své oblíbené oblečení. Flanelovou košili, červenou mikinu a džíny. Po celou tu dobu měl na tváři úsměv a samou nedočkavostí málem poskakoval na místě. Na posledy viděl tátu, na oslavě svých patnáctých narozenin. Od té doby uplynulo pěkných pár měsíců, kdy se sem tam slyšeli a viděli přes telefon. Poslední jejich rozhovor nebyl vůbec příjemný, ale Stiles se nevzdával naděje. Věřil, že když otci dokáže, že je stále ten samý Stiles, tak se přesto přenesou. Proto si taky odmítal připouštět při cestě dolů, jakékoliv pochybnosti. S tátou byli tým a na tom se nikdy nic nezmění!!

Stilesova jistota se zdála být neochvějná, do okamžiku, kdy šel po schodech dolů a neslyšel nic jiného než ticho. Nebýt vůně slaniny a kávy ve vzduchu, myslel by si, že dole na něj nikdo nečeká. Zbytek schodů sešel volnějším krokem, ale stále v něm bublalo jisté nadšení, které vytrysklo v ohňostroji, když překročil práh kuchyně a uviděl svého otce sedět u stolu v policejské uniformě. Se zatajeným dechem zjistil, že za tu dobu co ho viděl na posledy se mu ve vlasech objevily první šediny. Zíral by ještě dlouho, kdyby ho muž s kašlem neupozornil, že by měl pozdravit. „Ahoj, tati," dostal ze sebe přikrčeně a se špatně skrývaným nadšením si to zamířil ke stolu.

Šerif zašustil novinami, které měl před sebou, ale ve chvíli kdy mladík dosedl na židli, je složil a položil vedle sebe.

Stiles tak dostal možnost se podívat otci do tváře. Na jazyku ho svrbělo tolik otázek, které se však rozplynuly, když si prohlédl jeho výraz. Veškerá radost ze shledání vyprchala a nahradila ji dusivá hrůza, která postupně drtila jeho vnitřnosti. Tenhle obličej mu totiž nebyl cizí. Přesně takto se tvářili lidé, co v něm neviděli nic jiného, než vraha. Polknul kyselou žluč, která se mu hnala do krku, a sklopil oči na desku stolu.

„Musíme si vyjasnit pár pravidel," Otcův hlas byl ostrý a projel jim až hluboko do kostí, kde zanechal ostrou bolest. Pravidla, ta mu byla až bolestně známá. On ho nutil, každé z nich dodržovat, až se je Stiles naučil nenávidět. Že otec bude v tomhle stejný, nečekal ani v těch nejdivočejších snech. Žaludek se mu chvěl, když si uvědomil, že tentokrát není kam utéct. „Jaká pravidla?" ozval se a prolínal se za svůj slabý hlas.

„Tak zaprvé na mě přestaň na mě hrát tohle divadýlko!" ukázal na něj výhružně prstem. „já ti totiž milej zlatej vydím, až do žaludku!"

Stiles potlačil v sobě počáteční impuls drzosti a poslušně přikývl. Ze zkušenosti věděl, že je lepší souhlasit. Případné následky nejsou pak tak hrozné.

„Jsem rád, že si rozumíme," přikývl šerif spokojeně a natáhl se po hrnku s kávou. „Protože v mých očích seš tím, kdo by měl pykat a ne si tu tak klidně sedět."

„Tati..."

„TAK UŽ MI NIKDY NEŘÍKEJ!" zařval a praštil pěstí do stolu, až se nádobí na něm zachvělo. „Pro tebe, kluku," cedil skrz zuby jsem buď pán, nebo šerif, rozumíš! "Na kůži se mu objevily rudé fleky. „Mým synem si přestal být, v momentě jsi zapálil dům!"

Stiles mrkáním zaháněl slzy.

„Soud tě možná pro nedostatek důkazů zbavil vinny, ale já ne, takže mě dobře poslouchej!"

Mladíkovi přejel mráz po zádech.

„Tvá matky se u soudu spravedlnosti nedočkala, ale ještě jsem tu já."

Chtěl omdlít, opravdu si to z celého srdce přál. Srdce mu bušilo, jako splašené, když zachrčel: „Zabiješ mě?"

Muž sebou trhnul a zblednul. „Ne, ale považuj tohle za svoje vězení."

Stiles zavřel oči a stiskl v klíně ledové prsty. „Jaká pravidla mám dodržovat?" zaskřehotal a chtěl, aby se místnost přestala konečně tak zběsile točit.

Šerif vypadal zaskočeně, ale rychle našel řeč. „Budeš dělat všechny domácí práce," začal vyjmenovat. „Vždycky když někam půjdeš, nahlásíš mi to, a taky kdy se vrátíš. Večerka je samozřejmostí. Najdeš si práci, protože já tě sponzorovat nebudu!"

Stiles se už začínal uvolňovat, když šerif přišel s posledním pravidlem, které bylo naprosto absurdní. „Všechno, co tu sníš nebo rozbiješ, si taky zaplatíš."

„Já ale nemám čím," vyrazil ze sebe vyjukaně.

„To mě nezajímá, kluku," odmávnul ho šerif mávnutím ruky.

Stiles se reflexivně přikrčil. Muž si toho všimnul a ruku stáhl.

„Je čas ti ukázat, že všechno má svoje následky!" zasyčel a vstal. „Být tebou tak si sháním práci, jinak skončíš o hladu."

Stiles se zachvěl nad chladem, který z muže při těch slov čišel. To ho tolik nenáviděl? Roztřeseným dechem sledoval, jak muž stahuje bundu z opěradla a rozmachem se do ní obléká.

„Co tak koukáš?" vyjel, až to s mladíkem cuklo. „Vstávej, ať to stihneš do školy.

Další co Stiles nečekal, dnes byl pátek, a tak si myslel, že do školy půjde až v pondělí. Navíc kromě batohu neměl sebou vůbec nic. Šerif jako kdyby mu četl myšlenky, ho pohybem ruky popohnal. „Všechno jsem už zařídil, v sekretariátu si všechno vyzvedneš a rovnou můžeš zamířit na hodinu."

Stiles přikývl a zvednul se. Na jídlo neměl po tomto rozhovoru ani pomyšlení, a pokud má dodržovat pravidla, tak si na jídlo bude muset někde vydělat. Nohy měl jako z gumy, když se podíval na hodiny na mikrovlnce. Čísla mu jasně ukazovala, že má nejvyšší čas. Proto se vydal do chodby se přezout, jeho otec mu přitom dýchal na krk. Se zatnutými zuby se začal obouvat.

Po škole hned domů rozuměl si mi!"

Sklouznut do známé role, bylo až směšně jednoduché.Stilesovi se chtělo brečet, když odcházel z domu. Takové setkání po letechsi s otcem opravdu nepředstavoval. Co bylo horší, že z jedné obrátkyvyklouzl, aby do druhé byl uvězněn. S téhle ale už nebylo úniku.

Je  pravda, že Stilesův otec se chová v tomhle příběhu hrozně, ale věřte mi, že k tomu svůj důvod. Přesto si ale nemůžu pomoc, ale nejradši bych mi dala pár facek :) 

Děkuju za přečtení a hvězdičky.