Stíny noci

13. Život za život

Útoky na smečku neustávaly, naopak objevovaly se každý týden v pravidelných intervalech. Postupně tak přišla řada na každého člena. Útoky se nezdály být smrtící, ale svůj účel měly. Trestaly. U některých vlkodlaků to však mělo mnohem větší dopad. Scott stejně jako Erika neměl jen kosmetické problémy pro zasmání. Jednou se mu po probuzení na těle objevila nevěřitelně svědivá vyrážka, kterou si mladý vlkodlak drápy rozdrápal. Deaton mu sice vyrobil mast, ta ovšem měla zanedbatelné účinky a Scott tak dál trpěl, dokud Stiles nepřišel se zcela novou recepturou, která jako zázrakem zabrala. Vlkodlak byl vyléčen a smečka se třásla strachem, kdo přijde na řadu příště.

Nemuseli čekat dlouho.

Zrovna nesl Deatonovi na veterinární kliniku novou várku bylin, když ho hned na parkovišti zarazil ten počet aut. Pokud si dobře pamatoval, tak dnes neměl mít veterinář ordinační hodiny. Pokračoval dál, jakmile si uvědomil, že mu jsou některá z aut povědomá. Co tu pro boha dělala Haleova smečka? Přidal do kroku. V žaludku se mu začínal tvořit nepříjemný uzel, jenž se v další chvíli proměnil v led, když vešel do prázdné čekárny a zasáhl ho srdcervoucí řev, který mu vehnal slzy do očí a do páteře poslal mrazení. Tenhle zvuk velmi dobře znal. Položil s ledovýma rukama košík na pult a jako zhypnotizovaný vykročil ke dveřím ordinace. Věděl, že by měl zastavit a okamžitě odejít, ale něco uvnitř něj mu to nedovolilo. Zastavil se těsně za pootevřenými dveřmi a jedním okem nahlédl dovnitř, zatímco naslouchal usedavým vzlykům.

„To nemůžu udělat, Deatone!" křičel Scott McCall, „nemůžu si vybrat jenom jednu," vzlykal zlomeně.

Viděl, jak mladík stojí mezi operačními stoly, na kterých ležela dvě zohavená ženská těla, která sotva dýchala.

„Je mi líto, Scotte, ale dokážu zachránit jen jednu."

Přestože, Deatona neviděl, slyšel v jeho tónu hlubokou lítost.

„Dereku, pomoz mi!" křičel mladík, „zachraň je, prosím." Vzlyky se změnily v nekontrolovatelný, usedavý pláč.

Těžce polknul a pokusil se zahnat své vlastní slzy. Celá ta scéna mu byla až bolestně povědomá, akorát, že nyní není účastník, ale pouhý divák.

„Promiň, Scotte," zašeptal Derek přiškrceně. „Ani jedna nechtěla být vlkodlakem, a já nemůžu jít, proti jejich vůli." Vlkův hlas byl prosycený palčivými emocemi, při kterých se srdce svíralo.

Místnost zaplnily nářky a prosby, kterým se takřka přes mladíkův hlasitý pláč nedalo rozumět.

Rozklepanou rukou sáhl po klice. Studený kov ho zastudil v dlani. S hlubokým roztřeseným dechem zavřel na vteřinu oči a pokusil se i přes změť myšlenek, které mu běžely hlavou urovnat si všechna pro a proti. Ty ženy znal jen od vidění, věděl však, že obě jsou pro vlkodlaka životně důležité. Matka a Družka. Mladík se ocitnul v noční můře, kdy byl doslova postaven před volbu, kde si musel vybrat, která z nich bude žít.

Stilesovi se udělalo z té samotné představy špatně, a možná proto udělal to, co udělal. Vzal za kliku a otevřel. Okamžitě se na něj obrátila veškerá pozornost.

„Uzdravím je!" prohlásil a bez jediného zavání, vešel do přeplněné ordinace.

Ve většině tváří se po tomto prohlášení objevilo zmatení. Jediní, kteří se tak netvářili, byli Deaton a Scott. Zatímco ta vlkodlakova byla plná nefalšované naděje. Tak naproti tomu ta Deatona vyzařovala silný nesouhlas.

„To nemůžeš," přiskočil k němu veterinář. „Víš, jaká je cena. To ti nedovolím!." cedil skrz zuby, v očích se mu však usadila hluboká obava.

„Nezastavíš mě!" syknul a trhnul paží, když se ho muž pokusil chytit.

„Nemusíš to dělat, Houžvičko, nikdo po tobě vykoupení nežádá!"

Slova měla být utěšující, jenže se do něj zabodla jako ostrá dýka a srdce krvácelo.

„Dokážeš je obě uzdravit?" ozval se mladík dychtivě, jakmile si stoupl naproti němu a položil dlaně na lýtka žen. „Jo, a můžeš za to poděkovat Boydovým sušenkám, které mi daroval." S tím zavřel oči a nechal skrz dlaně proudit energii přímo do žen.

Energie se zdála být horká a nezkrotná, zpod zavřených víček jasně viděl, její zářivé, oslepující barvy, ze kterých se mu točila hlava. Skoro už zapomněl jaké to je. V jednu chvíli zřetelně ucítil, jak se z něj část jeho vlastního života odtrhla a proudila do žen a pomaličku jim vracela sílu a zdraví. Kolena mu ovšem po nějaké době začínala slábnout, on však udržoval tvrdohlavě spojení dál, alespoň dokud se energie bezpečně neusadí. Jeho vlastní tělo mělo ovšem jiný názor a začalo selhávat. Nohy se mu nebezpečně podlomily. Na zem ale spadnout nestihnul, poněvadž ho dvě silné paže zezadu chytly a dali mu tak pevnou oporu a možnost proces dokončit. Pak už nezbývalo, než čekat na první nádechy, které přišily vzápětí potom, co se energie konečně usadila v lidských srdcích.

Bylo hotovo a on se tak mohl v klidu rozplynout v hřejivé náručí. Neotevřel oči, nechtěl, jen se nechával ukolébávat ke spánku radostným křikem a smíchem, který mu přinášel klid. Přesně pro tohohle by se dokázal zbavit všech svých roků života. Který byl nyní o dva roky kratší, ale komu na tom záleželo jemu určitě ne.

Doufám, že se vám kapitola líbila? Už máte tipy čím by Stiles mohl být?  

Mějte se krásně a budu se na vás těšit zase v úterý!