Stíny noci

39. Síla kořenů

Srdce se mu nekontrolovatelně zachvělo v hrudi, jakmile zaslechl známý lehce nakřáplý hlas. Přišel jsi pro něj. Čekal, že se dostaví strach, jenomže místo toho se v něm usadil jistý druh úlevy, poněvadž věděl, že dnes to všechno skončí.

Vyhoupnul se do sedu a se zatajeným dechem klouzal očima po okolí. Našel ho stát pár metrů od Nemetonu. Vidět ho po takové době jim otřáslo, přesto se snažil to na sobě nedát znát. Bohužel mu to nevydrželo víc jak pár vteřin, než mu z úst unikl zlomený vzlyk. „Alexi." Při tom jediném slově jim projelo tolik emocí, až se mu hlava zatočila. Znovu spatřit tvář, kterou dříve tolik miloval, bylo jako vrátit se domů, kde ho už ale nikdo nechtěl. Těla se náhle zmocnil nekontrolovatelný třes, jenž nedokázal ovládnout.

Byl z toho natolik mimo, že si zprvu nevšimnul, že vedle Alexe stojí tvor, o kterém nedávno četl a v náruči svírá velmi známé miminko.

„Amy," vydechl se staženým hrdlem a automaticky se začal škrábat z Nemetonu, jenže jakmile se chystal seskočit tak odněkud vystřelily silné kořeny a hodily ho zpátky na střed pařezu. Zády mu projela ostrá bolest, která ho donutila hlasitě vykřiknout.

„Nezměnil ses, zlato, pořád si hraješ na hrdinu, i když na to nemáš."

„Pust ji, nemá s tím nic společnýho!" procedil skrz zuby, zatímco se zmítal v kořenech, které se mu zařezávaly do kůže.

„To si nemyslím, zlato," pronesl sladce Alex, „vychovám z ní totiž příštího Emisara smečky."

Otáčel zběsile hlavou, aby na Alexe viděl, ale ležel ve špatném úhlu. Vyčerpaně ji proto položil na pařez a nechal vědomí proudit do stromu. Mezitím se snažil získat čas. „Proč, pokud vím, tak Emisara už máš."

„Řekněme, že se jí stala malá nehoda."

Nemusel ho ani vidět a živě si dokázal představit, jak znuděně krčí rameny. „Tak ses rozhodl pořídit si novou hračku," konstatoval navenek klidně, přestože uvnitř se rozpoutala bouře, jež byla připravená zničit vše, co se jí dostane do cesty.

To byl paradoxně klíč k samotnému Nemetonu, který s ním hned na to navázal spojení. Jen tak tak se mu podařilo zadržet hlasitý výdech, když se k němu strom přimkl a zoufale prosil o ochranu. Vyslal proto víc své utěšující magie a nechal ho, se do pocitu bezpečí ponořit.

„Uhádl jsi, zlato, a to všechno díky tobě. Odstranil jsi magii, která ji chránila."

Prozření ho zasáhlo, jako tuna cihel. „Za tohle tě Alfa Hale roztrhá," zakňučel, poněvadž se mu kolem pasu utáhly kořeny.

„S tím jsem tak trochu počítal a přiklonil jsem si na svou stranu Pána Lesa."

„Nikdy ti to moc nemyslelo," zamumlal a neúnavně se pokoušel Nemeton přemluvit, aby ho pustil, jenže on se ukázal neuvěřitelně tvrdohlavý a očividně se ho rozhodl podivným způsobem chránit. Musel tedy změnit taktiku a přesvědčit ho, aby do své ochrany přijal i Amy.

„Za to ty jsi byl vždycky chytrák s plnou pusou keců," zavrčel Alex.

Konečně Nemeton souhlasil a pomalu mu uvolňoval ruce.

„To jsem prostě já, zašklebil se, „na jednu věc jsi ale zapomněl," napjal se připraven k akci.

„Na co prosím tě?"

„Že mám vždycky plán B!" vykřikl a vystartoval do sedu, mezitímco kořeny zaútočily na Alexe a Lešijho kterému vytrhly Amy z náručí a opatrně ji podaly jemu.

Okamžitě holčičku zkontroloval a celá hora se mu z hrudi svalila, když zjistil, že je pouze uspaná. Stačilo ji jenom magii trochu postrčit a hned na to procitla. V první chvíli se vyděšeně rozhlížela, než spustila srdcervoucí pláč. Neváhal a jemně si ji k sobě přitiskl a ze rtů se mu bezděčně hrnuly uklidňující slůvka. Zároveň očima nepřestával napjatě pozorovat dění před sebou, připravený zasáhnout. Nebylo to ale třeba Nemeton si s těma dvěma doslova pohrával.

Alex se neustále pokoušel uhýbat kořenům, které po něm neúnavně chňapaly a Lešij si zase zkoušel najít cestu k nim. Strom ani jednomu nedal šanci. Takže to byli nuceni vzdát a jen je sledovat.

Už se na ně chystal zakřičet, když se lesem roznesl rozzuřený Alfa řev. Roztáhl rty do širokého úsměvu a nechal tělo uvolnit se. Derek se blížil. Jsou v bezpečí. Věnoval Alexovi vítězný pohled, ale ten idiot se pouze zašklebil a přiskočil Lešijmu a prostě a jednoduše zmizel.

V ten moment se na palouk přiřítili vlkodlaci, kteří na něj cenili divoce zuby připravení ho na místě zardousit.

Každý nerv v těle v něm při pohledu na ně křičel, abyse dal na útěk. On se rozhodl zapřít a zůstat na místě. V naději, že se tovšechno vysvětlí. „Není to, tak jak to vypadá!" zmohl se na slabou obhajobu,jenže podle jejich nedůvěřivých tváří pochopil, že je to úplně zbytečný.Vlkodlaci ho neměli v plánu poslouchat, na to až příliš žíznili po jehokrvi.

Tak jsem zvědavá na vaše teorie a celkové pocity, jak se vám kapitola líbila :) 

Všem moc děkuju za podporu a uvidíme se zase příští úterý.