Stíny noci

17. Amy

Kupodivu si ho smečka opravdu přestala všímat a brala ho jako dalšího v řadě. On díky tomu dokázal znovu volně dýchat a věnovat se svému úkolu, kvůli kterému sem doopravdy přišel.

Bohužel, jak dny ubíhali, k nalezení Nemetonu se nepřiblížil ani o kousek. Frustrovaný a vzteklý přestával dávat pozor na své okolí a přehlédl ihned několik důležitých faktorů. Smečka ho skutečně nechala na pokoji, ale ve chvíli kdy se nedíval, na něj někteří členové házeli štěněčí pohledy a jiný zašli dokonce tak daleko, že ho pronásledovali.

Nic z toho doopravdy neuvědomoval, dokud neměl jedno nedělní odpoledne nečekanou návštěvu.

Zrovna se chystal začít vařit, když se domem ozvalo ostré klepání. V domnění, že jde o šerifa, jenž si to ráno zapomněl na stole složku. Odhodil zástěru a záběhu jí popadl a zamířil ke dveřím.

„Tady-" slova mu odumřela na rtech a brada klesla, poněvadž na verandě nestal šerif, ale Lydie Martinová s dítětem v náručí.

„No nekoukej!," vyštěkla a se zvednutou bradou si to nekráčela bez pozvání dovnitř.

S hlasitým cvaknutím zavřel pusu a nevěřícně zakroutil hlavou. „Jo jasně," hlesl zbytečně a zabouchl dveře. Složku odhodil na botník a se zvědavostí se vydal do kuchyně, odkud slyšel veselé brebentění a smích. Tohle všechno musel být sen, jelikož, jinak by si nedovedl vysvětlit, co tu pohledávala dívka, jako je Lydie, která svou krásu dokázala zastavit srdce nejednoho muže, ale v jejím pronikavém pohledu se ukrývalo nebezpečí, které jasně varovalo, že zrovna s ní si není radno zahrávat.

„Co tady děláš?" zeptal se, bez meškání zatímco se opřel zadkem o linku. Nepouštěl přitom pohled z dítěte v růžovém kabátku, ze kterého ho momentálně Lydie vysvlékala. Holčička nijak neprotestovala, poněvadž si ho velmi upřeně prohlížela. Ošil sebou a hloupě jí zamával. „Ahoj, já jsem Stiles." Jen co to vyslovil, chtěl se propadnout hanbou. Bylo to ještě dítě, kterému tyhle věci byly úplně jedno. Přesto se však na tváři holčičky objevil široký bezzubý úsměv, který mu přišel neuvěřitelně roztomilý a přistihl sám sebe, že taky šklebí od ucha k uchu.

„Vypadá to, že si jí líbíš."

„Cože?" S trhnutím odvrátil zrak a soustředil ho na Lydii.

„Říkám, že se jí líbíš," zopakovala a odložila bundičku s čepičkou na židli vedle sebe.

„To víš, jsem neodolatelnej!" rozhodil paže do stran.

„Vypadá to, že pro některé Haleovi to platí trojnásob."

Zamračil se a nechal ruce klesnout dolů. Na jazyku ho zasvrběla otázka, ke které se však nedostal, poněvadž se po něm holčička začala s rozjařeným vískáním natahovat.

S vykulenýma očima polknul vlastní slinu a pokusil se couvnout, zadkem ovšem narazil na linku. „Co to děláš?!" zakřehotal, když viděl, jak si Lydie stopla na nohy.

„Ale no tak, je to jen dítě nekouše," přiblížila se k němu a dala mu s širokým úsměvem holčičku do náruče. „I když tahle by časem mohla, že ano Amy?" pohladila ji po zádech.

„Nejsem si, ale jistý jestli-" Dítě se k němu přitisklo a stihlo. Hlavičku si položilo na jeho rameno a nosem se mu zavrtalo do krku. Naprosto spokojené tam, kde momentálně je.

„Tak tohle jsem nečekala," ozvala se překvapeně Lidie.

Stále poněkud mimo se snažil nahodit mozek na normální činnost. Bylo to už dlouho, co měl v náruči dítě. Drobné stvoření, které na vás spoléhá v každém aspektu.

S vědomím, že ji pevně drží v náručí, se zaměřil na Lydii. „Co jsi nečekala? Že si ze mě udělá polštář?" zašklebil se a pokrčil rameny. „Mohlo to dopadnout hůř. Klidně taky mohla chytit atomový záchvat breku. Nevím jak ty, ale já si nestěžuju," natočil tvář opět k holčičce, která vypadala fascinovaná jeho vystouplými pihami na krku.

„To je právě to, Stilesi, obvykle se Amy k cizím lidem takto nechová, je na ně protivná a mračí se. V lepší den je toleruje."

„Tomu se mi nechce věřit. Vždyť je to andílek, viď Bezzubko?"

Dívenka, jako kdyby mu rozuměla, se na něj podívala s velkýma zelenýma očima plnýma dětské nevinnosti. Tohle dítě se určitě nezvládlo mračit.

„Věř mi, kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych." V Lýdiině výrazu se objevila něha. „Takhle klidnou jsem ji už dlouho neviděla." Ještě jednou se natáhla a tentokrát jí lehce stiskla nohu v dupačce. „To jsme sem původně zamířily jenom na ohřátí jejího jídla," otočila se a zamířila si to k velké tašce, která visela přes židli.

„Hádám, že není tvoje?"

Lydie zakroutila hlavou a vyndala s tašky mističku s uzavíratelným víčkem, jejíž obsah byl krajně podezřele zelený.

Nakrčil nos a otočil se k Amy, která stále vypadala zaujatá jeho krkem.

„Ne, patří k Derekovi, na mě jen vyšlo dnešní hlídání."

Ztuhnul a podvědomě se od holčičky začínal odtahovat, té se to nelíbilo a kňučením to dávala najevo.

Lydie mu zato věnovala ostrý pohled.

„Nebude to, Derekovi, vadit? Nerad bych-"

„Nebude, to mi můžeš věřit," dívčin hlas nabral ostrý tón, který nedával prostor pro diskuzi.

S povzdechem si přitáhl fňukající Amy k sobě a čekal, až ji Lydie ohřeje jídlo.

***

„Amy, no tak, vem si, alespoň sousto," přemlouvala Lydie holčičku, která se jí s kňučením kroutila na klíně a vyhýbala se tvrdohlavě lžičce.

„Jak dlouho je na příkrmech?" odvážil se opatrně zeptat, když viděl, jak Lydie švihla lžičkou do misky.

„Jen chvíli, ale zatím se nám do ní nepodařilo dostat víc, jak dvě lžíce," syčela a znechuceně sledovala rukáv, na kterém přistál zelený žabinec. „Miluju tě, Amy, ale krmit tě, je vážně za trest."

Pozoroval scénu před sebou s čím dál větším přesvěcením, že holčička má sice hlad, jenže jídlo, není pro ni žádná chuťovka. Rozhodl se a dal na stranu dva batáty a dvě menší mrkve. Připraví Bezzubce příkrm, kterému neodolá.

***

Zkus jí dát tohle," položil pyré na stůl.

„Co to je?" přimhouřila Lydie oči a podezřívavě k tomu přičichla.

„Jídlo, co by mohlo, Amy, chutnat," pokrčil rameny.

„Z čeho to je?" vzala mističku do ruky a ponořil do toho lžičku.

„Batáty, voda, trocha másla a mrkev," vyjmenoval, „klidně to ochutnej."

Lydie na nic nečekala a ochutnala. „No popravdě to není špatné," konstatovala, zatímco převalovala sousto v ústech.

„Fajn, tak jí to zkus dát," otočil se k nim zády a vydal se zpátky k lince.

„Jsi si výsledkem sakra jistý," křikla za ním.

„Nenašlo se zatím žádné batole, které by tomu odolalo." Chvíli se po jeho slovech nic nedělo, ale potom zaslechl cinknutí a následované spokojeným mlasknutím. A hned nato další a další. Pyšně pokračoval v přípravě oběda.

Řeknu ti, Stilinski, jsi kouzelník."

Ohlédl se a viděl, jak má Amy plné tváře. „Jak jsem řekl, žádné dítě neodolá." 

Tak do děje nám vstoupila malá Amy :) Příště se můžete těšit na více informací o Šišilících.

Všem děkuju za přečtení a uvidíme se zase příští úterý!