Stíny noci

44. Trhni si!

Cesta do rezervace byla prapodivná. Amy mu seděla na klíně a celou dobu z něj nespustila oči. Snažil se její upřený pohled ignorovat a pozorovat stromy za oknem. Cítil to hned, jakmile vjeli na lesní cestu. Něco se dělo. Les se měnil. Otázka jestli to bylo dobře, nebo se na ně hnala další pohroma obřích rozměrů. S povzdechem nechal hlavu klesnout na opěrku a zavřel oči.

„Co se děje, Stilesi?" oslovil ho otec tiše. Nestačil ani otevřít pusu, když si to šerif převzal po svém.

„Nemusíš se s nimi setkat. Předám tady tu nezbednici," kývl k Amy, „a pojedeme."

Nebyl to vůbec špatný nápad, jenže podle toho jak se k němu Bezzubka tiskla, to neviděl příliš reálně. Táta to musel vidět taky, poněvadž si dlouze povzdechl.

„Víš, přemýšlím nad tím už nějakou dobu, chtělo by to změnu."

Otevřel oči a napjatě se na šerifa otočil.

„Tohle město je prokleté..." odmlčel se, než s hlubokým nádechem pokračoval, „ takže se čím dál víc přikláním k tomu odsud prostě a jednoduše zmizet."

Les kolem nich začínal řídnout.

„To myslíš vážně? Odstěhovat se?" vyhrkl překvapeně. „Proč? Vždyť tu máš dobrou práci a domov, který tvoje rodina dědí z generace na generaci." Nechápal to, ale na další řeči nebyl čas, jelikož pomalu se blížili k cíli a jeho myšlenky začínaly být zastřeny strachem. Dlaně se mu zpotily a srdce rozbušilo, když spatřil první náznaky doupěte. Polknul a jemně sevřel Amy v náručí, jež vypustila tiché kňučení a zavrtala mu nos do mikiny.

„Na jedno jsi zapomněl," zaparkoval šerif a obrátil se na něj. „Především tu mám tebe. Proto chci pryč, než tě tohle všechno zabije." S tím následně vystoupil.

„Počkej!" křiknul, jenže pozdě šerif už obcházel auto. Polknul a podíval se na dům smečky, kde se právě rozsvítila světla na verandě. Napjal se, jakmile si všimnul pohybu u vchodu. Následně sebou škubnul, poněvadž se dveře na jeho straně s cvaknutím otevřely a prostor auta se rozzářil.

„Tak jo, holka, jdeme domu," dřepnul si muž s úmyslem převzít si Amy, která zakňourala a pokoušela se ještě víc zavrtat do Stilesovy mikiny.

„No tak Bezzubko," povzdechl si a strčil pod ní ruku a zvednul. „Určitě se na tebe nezlobí, pohladil ji po hlavičce a předával opatrně tátovi.

Když k ní muž, ovšem přiblížil dlaň s výkřikem hned ucuknul.

Šokovaně zůstal zírat na otcův prst, kde se nacházelo působivé kousnutí.

„Sakra holka ty máš teda stisk," protřepal si šerif ruku a honem vstal, jakmile si všimnul Dereka, který se k nim mezitím připojil. Ruka mu automaticky sjela k pasu.

„Tati, kulky vlkodlakovi neublíží."

Šerif se na svého syna podíval s nadzvednutým obočím. „Ty obyčejný ne, ale ty naplněný wolfsbane jo. Obzvlášť když do něj našiju celej zásobník." Noah zněl víc než odhodlaně.

„Tati," chytil ho za paži. „Není potřeba krve prolití. Jsme tu abychom předali uprchlici," kývl k Amy, jež stále tiše kňučela.

Muž vypadal, že se pere sám se sebou, ale nakonec to s bručením vzdal a ustoupil. „Vem si ji," kývl k Derekovi, jenž se sklopenou hlavou přiblížil k místu, které šerif předtím uvolnil.

Srdce se mu na vteřinu zastavilo a dech zadrhl v plicích. Neovládnul se a víc se zabořil do sedačky. Nechtěl ho ve své blízkosti. Alfa po něm loupnul pohledem, ale hned ho zase upřel na Amy.

„Tady," podal mu ji. Dával si přitom ale dobrý pozor, aby se nijak nedotkli. Bezzubka se k muži okamžitě hrnula a vydávala přitom šťastné zvuky.

Na Derekovi byla znát obrovská úleva, jakmile přejel čelem po její štěněčí hlavičce.

Scéna by to byla dojemná, kdyby vlkodlak nevypadal jako zombie. Měl obrovské kruhy pod očima a jeho jindy opálená pleť nesla popelavou barvu s vrstvou potu. Působil na smrt nemocně. Ve tváři mu byla znát bolest, kterou se marně snažil maskovat.

Odvrátil se od něj a zadíval se prázdně před sebe. Bohužel se podíval přímo na smečku stojící na verandě, která na tom nebyla o moc líp. Petr se dokonce opíral o sloup a vypadal, že sotva stojí na nohou. Neměl ponětí co se s nimi dělo a nemínil se ani ptát. Nestáli mu za to.

Ticho se prodlužovalo a začínalo být trapné, už se chystal říct, že můžou jet, když se Derek ozval.

„Dám ti kousnutí."

Několik vteřin jen mrkal, jak zasažený elektrickým proudem, než mu došlo, co ten pitomec z té pusy vypustil.

Prostor auta naplnil ostrý smích.

„Víš co Dereku, trhni si!" otočil se na něj s divokým výrazem v obličeji. „Radši budu doživotním mrzákem, než být monstrem jako ty!"

Vlkodlak sebou trhnul, jako kdyby dostal facku, ale nepřestal Stilese sledovat zoufalýma očima plnýma bolesti. „Neuplyne den, kdy toho nepřestanu litovat.

Sevřel ruce do pěsti, až to bolelo. „Víš, kam si tu svojí lítost můžeš strčit?! Skončil jsem s tebou a celou tvojí smečkou!" Poslední věta patřila hlavně k Amy, která se k němu znovu pokoušela dostat.

„ Je mi to líto," ustoupil Derek jako zpráskaný pes a shrbenými rameny se vydal k verandě.

„Pojedeme?" přistoupil k němu táta a starostlivě si ho prohlédnul.

„Jo, ať už jsme pryč," zabručel a nechal zavřít dveře.Doufal, že teď bude líp. Bohužel ale jediné co cítil, když se vzdalovali oddomu, byla prázdnota. Jako kdyby mu tím odumřel i zbytek těla, včetně duše astala se z něj prázdná schránka.

Doufám, že nejste zklamaní, ale táhla jsem to spíš přes emoce, poněvadž kdyby se to změnilo v divoký západ, tak by se vztahy už opravdu napravit nedaly. Takhle je pořád šance! :) 

Všem děkuju za úžasnou podporu kterou příběhu dáváte jste úžasní!