Stíny noci

32. Noční debata

S lapáním po dechu vytřeštil oči do tmy. V první chvíli si ani pořádně neuvědomoval co se kolem něj děje. Nato se však jeho tělo automaticky stáhlo do obrané pozice, když mu spánkem omámená mysl napověděla, že se postel třese. S úderem srdce mu následně došlo, že to není postel, ale on sám. Přesněji řečeno paže, které ho ze tmy svíraly a vší silou s ním třásly. Pud sebezáchovy okamžitě zahnal veškeré omámení ze spánku. Proto aniž by o tom dvakrát přemýšlel, udělal něco, o čem si přísahal, že už nikdy neudělá. Nechal ze sebe proudit sílu, o které věděl, že dokáže jediné, ničit. Otočil dlaň a nechal z ní vytrysknout rudý paprsek, jenž neomylně zasáhl útočníka ukrytého ve stínech.

Ozvalo se bolestivé zasténaní a rána, jak tělo tvrdě dopadlo na podlahu. Volný se bez váhání skulil z druhé strany postele. Sotva se octnul na zemi, vyšvihnul se na nohy dlaně stále rudě zářící, připravený se bránit. S jednou jedinou nevýhodou. Neviděl si ani na špičku nosu natož na útočníka. Všechny ostatní smysly měl, ale díky adrenalinu na maximum. „Ukaž se!" vykřikl hlasem, ledovým jako samotná ocel a pomalu obešel postel. „Nechci ti ublížit, ale udělám to, když budu muset!"

„Dáváš pořádné perdy, kluku."

Ozval se ze tmy velmi známý hlas, který ho přimrazil na místě. Polknul a vykulenýma očima nechal dlaně klesnout. Síla z nich vyprchala stejně rychle, jako se objevila.

Stále poněkud mimo se natáhnul k nočnímu stolku a poslepu nahmatal na lampičce vypínač, jenž hlasitě cvaknul, a místnost tak ozářilo ostré světlo. „Co tady děláš?" zamračil se na muže zkrouceného u knihovny.

„Pořád tady bydlím, Stilesi," oznámil klidně a začal se zvedat na nohy.

Protočil oči. „Jasně, ale já myslím, zrovna tady," rozmáchnul se rukou do prostoru, „a v tuhle hodinu."

Muž vstal a podíval se na něj s podivným výrazem, který nedokázal rozluštit.

„Je to pravda?" hodil náhle složku, které si předtím nevšimnul, na postel. Fotky ohořelého domu se rozprostřely na prostěradle.

Nemusel se ani víc dívat, aby pochopil, kam to všechno směřuje. Na těle mu vyskočila husí kůže a v krku rázem vyschlo. „Netuším, na co narážíš?"

Musel to hrát, asi hodně dobře, poněvadž muž s funěním udělal krok vpřed. „Ty důkazy jsou s falšovaný, Stilesi!" vykřikl a popadl složku, aby mu s ní zamával pod nosem.

„Já vím," kývl zcela klidně a neubránil se škodolibosti, jakmile se na mužově tváři spatřil šok.

„Ty to víš?" vydechl, očima přitom divoce bloudil po místnosti, jako kdyby hledal něco, co by mu pomohlo se z toho vzpamatovat. „Tak proč s tím něco neuděláš?" zvýšil opět hlas a upřel na něj obviňující pohled.

„Proč bych měl?" pokrčil rameny. „Pro tebe stejně budu navždycky vrahem."

Muž uhnul před jeho pohledem. „Podívej, kluku kdybys byl na mým, místě-,"

„Kdybych byl na tvém místě, tak bych svýmu synovi věřil," skočil mu se zatnutými pěstmi do řeči.

„Ty ses ale přiznal!" zařval šerif rudý ve tvářích.

„Po několika hodinách neustálého nátlaku by se přiznal každej!" hulákal zpátky. „Víš, jak mi bylo, když jsi po dvou dnech dorazil na okrsek a díval ses na mě stejně, jako všichni ostatní," zalapal po dechu, hruď se mu bolestivě stáhla. „Přitom, když mi předtím řekli, že jsi v letadle, neuvěřitelně se mi ulevilo. Potom jsi ale vešel a posadil ses na druhou stranu stolu," do očí mu vhrkly slzy, „pochopil jsem, že tam nejsi, jako můj táta, ale jako soudce a kat." hlas se mu zlomil a několikrát za sebou musel polknout, aby mohl vůbec mluvit. „Ztratil jsem na ději a bylo mi jedno co semnou bude," zavřel oči mezitím, co s lapáním po dechu přemáhal pláč.

„Důkazy ale-,"

Opět nenechal šerifa domluvit a skočil mu s hořkým smíchem do řeči. „Důkazy pro tebe neměly nic znamenat, byl jsem tvůj syn..."

Muž sebou viditelně trhnul.

„Měl jsi vědět, že jsem to neudělal," hlesl sotva slyšitelně.

Noah se při pohledu na svého zlomeného syna rozplakal. „Je mi to líto," vydechl ochraptěle a vykročil s nataženou rukou okolo postele. Stiles ale před jeho dotykem uhnul.

„Mě taky, ale co se stalo, nejde vrátit, proto budelepší, když teď odejdeš a necháš mě spát." Veškeré emoce z něj vyprchaly,zůstal v něm jen neklidný pulzující pocit, ze kterého měl chuť vyskočitz kůže. Očima zůstal zaměřený na dveře v jasné výzvě. Na otce sepřitom ani nepodíval. Stačily slzy, které zahlednul. Každá z nich se doněj ostře zabodla, jako ostří dýky a prohlubovala ránu, která se za ta létastala hnisavou a příliš bolavou, aby ji pouhá slova lítosti dokázala zahojit.Čas byl momentálně to, co oba nejvíc potřebovali, aby k sobě mohli najít opětcestu.

Doufám, že se vám kapitola líbila :) Popravdě já s ní moc spokojená nejsem ani pořádně nevím proč.   

Příště se můžeme těšit na novou postavu :) 

Všem děkuju za podporu a uvidíme se zase v úterý.