NEBEZPEČNÁ VÁŠEŇ

Část 11

Nathalie vyděšeně ustoupila vzad. Však vypadal tak nebezpečně. Vztekle na ní vrčel a neustále se k ní přibližoval. 

„A..., Alexi." Zašeptala. Podlomily se jí kolena, když zavadila o padlou větev stromu, a spadla na záda. Ihned stál nad ní. Nahlas polkla. Srdce jí bušilo jako o závod. Asi by se měla bát. Určitě měla. Však ono ohromné zvíře, nevypadalo vůbec přívětivě. Neustále na ni vrčel a jeho rudé oči, ji propalovali pohledem. 

Položil jednu svou ohromnou tlapu, na její hruď a sklonil k ní, svou hlavu. Ohromným jazykem, přejel po její tváři. Najednou snad zapomněla dýchat. Přeci stačilo tak málo, a jeho zuby, by dokončily svou práci. Mohl ji sprovodit ze světa, jediným stiskem, jeho ohromných zubů. Ale k jejímu překvapení, strach neměla. Nedokázala to vysvětlit, ale cítila, že by ji nikdy neublížil.

 „A..., Alexi," podlomil se jí hlas, „řekni, že jsi to ty?" 

„Proč? Máš pocit, že o to, bys měla mít menší strach?" Znovu zavrčel tak blízko, u jejího ucha. Jeho vztek, nabýval svého vrcholu. To, že je jeho fated, již se nedalo popřít. Přeci každý druhý, by strachy z jeho hrůzostrašného vzhledu utekl. Cítil by jejich strach, ale ne tak u ní. 

A to si nebral servítky. Nesnažil se být milý. Měl na ní tak hrozný vztek, a neustále sílil. S každou vteřinou, s každým nádechem její vůně. Šílel z ní. A nejvíc šílel z představy, jak se oddává, jeho bratrovi. Jak Adam hladí a líbá, její hladké tělo.

 Zvrátil hlavu a zhluboka zavyl. Ta představa, byla zničující. Zasekl své drápy, do jemného plátna její košilky, a jedním trhnutím, ji zbavil toho kousku oblečení. Naskytl se mu pohled, o kterém se mu ani nesnilo. Nebo vlastně snilo, od první chvíle, kdy ji uviděl.

Začala zhluboka oddychovat a třást se, po celém těle. Cítil její stud, ale i touhu. Zavrčel a svým dlouhým jazykem, znovu oblízl její tvář. Vzrušeně zasténala, když pokračoval níže a obkroužil její prsa.

 „Ne..., ne ..., prosím ne!" zasténala. 

„Proč, ne, Nathalie?" obkroužil jazykem, jeho značku, na jejím krku. I upíří podstata v něm, se pomalu drala na povrch. Cítil, jak ji krev proudí v žilách, a potřeba její krve, nutnost, přímo sevřela jeho duši.

 „Ne, Alexi..., prosím, ne!" vykřikla, když si jeho jazyk, prorazil cestu, až mezi její nohy. Jednou tlapou je roztáhl. Zhluboka vdechl její vůni a jazykem přejel po jejím přirození. Zakňučel vzrušením. Byla tak sladká. Voňavá, tak nádherná, a on ji tak moc, potřeboval. Chtěl ji.

 „Co je, Nathalie?" zakroužil jazykem, mezi jejíma nohama. Zvrátila hlavu, a vzrušeně zasténala.

 „Alexi..., prosím, ne! Já..., já..." vydechovala ze svých úst. Ale poznal, že byl to jen chabý pokus o odpor. Spíše chtěla přesvědčit, sebe samu. Toužila po něm. Poznal to. A to ještě více, rozrušilo jeho smysly. Přímo zuřil. Jsou si souzeni. Je jeho fated, tak jak se mohla oddat, právě jemu? 

„Potřebuji to." Zavrčel najednou. Však nemá co ztratit. Svou nevinnost, dala jeho bratrovi. Dala mu to, co mělo být jeho.