NEBEZPEČNÁ VÁŠEŇ

Část 13

Proměnil se ve svou lidskou podobu a přejel její tělo pohledem. 

„Jsi panna?" nemohl uvěřit tomu, že to nepoznal. Zhluboka nasál její vůni. Zatřásl hlavou. Nejraději by se neviděl. Toužil po ní tak moc, že to úplně zaslepilo, jeho smysli. Byl přesvědčen o tom, že Adam nezahálel. Však ho znal. Ale to, že nepoznal, že je jeho fated ještě panna, ho zcela vykolejilo. Málem si ji vzal. Málem si ji vzal, ve své vlčí podobě. Zoufale si prohrábl rukou vlasy. Bylo by to to nejhorší, co by mohl udělat. 

A pak mu to došlo, intriky, jeho bratra, zřejmě neznaly mezí. Musel to vědět. Musel tušit, že jí neodolá. A chtěl ho dohnat k tomu, aby o ni takto navždy přišel. 

Její jednadvacáté narozeniny, a jejich svatba, se pomalu blížili. Adamovi se nelíbilo, že musí čekat tak dlouho, a nyní věděl proč. Všechno pochopil. Nemohl uvěřit tomu, že to Adam, takto nastrojil. Jejich pouto, se vytvoří, pouze jejich spojením. Spojením, v jeho lidské podobě. Dokud to pouto nemá, není ještě mezi nimi, tak mocné spojení, aby to poznal. A jako lykantrop, je nespoutaný. Veden svými pudy a potřebami, a to Adam věděl. Byla to jeho pojistka k tomu, aby svou svatbou s ní, navždy to pouto přetrhl.

 Přiklekl k ní, a lehce ji pohladil po tváři. Ruce se mu třásli, ale nedokázal tomu zabránit. Všechno již mu bylo jasné. Adamovu žárlivost, ještě více přiživila ta skutečnost, že zrovna on, Alexandr Wanharrlson, se má stát o svých osmadvacátých narozeninách, regentem. 

Každých tisíc let, je vybírán nový regent, všech Wolbloodů. A nyní padla volba, právě na něj. A svou svatbou, by mu to překazil. Však zrovna regent, byl ten, který by měl jít všem, coby příklad. Bylo nutné, aby ho jeho fated přijala. Bez toho, by nikdy nebyl pasován. 

„Jsi..., jsi ještě panna?" vydechl, ale nebyla to otázka. Zakroužil v její tváři. Sklopila zrak, to ji ale nedovolil. Prstem nazdvihl její bradu, a donutil ji tak, se mu podívat do tváře. 

„Jsem Wolfblood, Nathalie. Jsem snad ve své podobě lykantropa děsivý, ale nikdy bych ti neublížil. Nikdy, rozumíš? Toužím po tobě, i v té podobě, ale i v té lidské. A snad o to víc. Potřebuji tě. A tolik toužím po tom, se s tebou pomilovat, Nathalie." Nahlas polkl. Najednou se cítil on, jak před svým prvním milováním.

 „Dovolíš, mi to? Dovolíš, mi ukázat, ti, jak moc, po tobě toužím? Jak moc, tě potřebuji?" zadrhl se mu hlas. Zhluboka se nadechl a pohladil ji po tváři. Dívala se na něj, a její oči, byli zamlžené touhou. Toužila po něm. Cítil to, i když jeho tělo, již se dostalo do takového stavu, že nebyl schopen, pomalu ani myslet. Přejel po její tváři a pak pohladil svou značku, na jejím krku. Zasténala. 

„Toužíš po tom, stejně jako já. Abych se z tebe nakrmil. Abych si tě vzal, ve své lidské, i upíří podobě." Opatrně, se sklonil k jejím ústům. Opatrně, aby viděl její reakci. Neucukla. Políbil ji na rty jemně, ale po té, polibek ještě více prohloubil. Když mu vpletla prsty do vlasů, již nepochyboval. 

„Nemusíš mít strach. Budu jemný. Ani nevíš, co pro mne znamená, že zrovna mě, dáš své panenství."