NEBEZPEČNÁ VÁŠEŇ

Část 16

„Vilmo?" zašeptala Nathalie, a nakoukla do malého salónku v přízemí. Nervózně si uhladila svůj šat a vstoupila dovnitř. Bylo to vlastně poprvé, od té doby co je tu, kdy si ji Vilma Wanherelsonová, nechala zavolat. 

Jistě něco tuší, prolétlo Nathalii hlavou, když si vzpomněla na její a Samantiny pohledy, když se den před tím, vrátila večer domů. 

Byla tak rozrušená, z toho co se stalo. Alex ji na její přání, odnesl zpátky, a ona ihned po té, utekla do svého pokoje. 

„Posaď se Nathalie. Hádám, že víš, proč jsem si tě nechala zavolat." Ozvalo se, a z poza stolu, vstala velice sofistikovaná, starší dáma. Již pouhý pohled na ní, vyvolával respekt a obavy. Změřila si ji zkoumavým pohledem a posadila se naproti ní. 

„No..., já, Vilmo. Totiž..." Nathalii selhal hlas. 

„Půjdu rovnou k věci, Nathalie. Rod Wanherrlsonů, je velmi, velmi starý rod. Datuje se až do raného středověku. Již je ti jistě známo, kdo, a co jsme zač. Co obnáší pojem Wolfblood?" na moment se odmlčela a Nathalie měla pocit, že se snad dívá, až na dno její duše. Jen němě přikývla a sklopila zrak.

 „V každé rodině, je jeden. Vždy nejstarší potomek. V tomto případě Alexandr, a zrovna na něm, leží břemeno zodpovědnosti, za náš rod a naší rodinu. V den, svých osmadvacátých narozenin, se má stát regentem. Je to něco, z čeho se nemůže vyvléknout, Nathalie. Volba byla jasná, nejvyšší kněží, zvolily jeho, a on, již nemá jiné volby."

 „Ale já..." vyhrkla Nathalie, ale Vilma, ji zatavila pohybem ruky.

 „Cítím to. Vím, že jsi jeho fated. Označil si tě, a to je něco, co je v tomto rodě zcela posvátné. Ovšem tvé zasnoubení s Adamem, je taktéž závazek, který nelze opomenout. A abych byla upřímná, ani trochu se mi nelíbí, že stojíš mezi oběma bratry." 

 Moc dobře věděla, proč to Adam, takto nastrojil. Svou svatbou s ní, by zpřetrhal jejich pouto navždy, a Alexandr, by přišel o post regenta. A to nemohla dovolit. Čekal by ho život v zavržení a samotě.

 „Vím, co vedlo Adama, k zasnoubení zrovna s tebou, ale nedokážu, s tím nic udělat. On je taktéž, z rodu Wolfbloodů, a proto vaše zasnoubení, nelze, jen tak zrušit." Na moment se odmlčela, a se zvláštním výrazem ve tváři, si ji zkoumavě prohlížela. Nathaliina nateklá ústa, od Alexových vášnivých polibků a její krk, pokousaný od jeho zubů, mluvil za vše.

 „Co cítíš, k mému vnukovi. Co cítíš k Alexovi?" zašeptala náhle. Nathalie ztěžka polkla a zčervenala. 

„Pravdu! Nezapomeň na to, že i já, jsem toho rodu." 

„Já..., já, nevím." Vydechla Nathalie a do očí, se jí nahrnuly slzy. 

„Ano, a to je právě ten problém. Jsi k němu připoutaná, ale to nestačí. Chtěla bych slyšet jinou odpověď." Vzala ji za ruku a zavřela oči. Nathaliiny emoce, proudily skrz její tělo, až do její mysli. Cítila, že je zmatená. Zdrcená, ze smrti své babičky, a jediný, kdo ji tehdy vytrhl z její samoty, byl právě Adam. To, jaký k tomu měl důvod a proč to udělal, ona však neví.

 Najednou se její oči, rozšířily v úžasu. Velmi silná energie, která kolovala kol jejího těla, znamenala jediné. Adam použil protipouta. Svázal její duši, mysl a emoce a donutil ji tak, bloudit v kruhu, ze kterého sama, namohla nikdy vystoupit.

 Vilma si ztěžka oddechla. Nemohla uvěřit, že to Adam udělal. Tím, že coby dvojčata, měli k sobě hodně blízko, emočně i citově. Byli na sebe napojeni zvláštním pojítkem, které mu dovolilo, to vykonat. Jenom on, ho ovšem mohl znovu zrušit. A jenom on, mohl zrušit i jejich svatbu.

 Necelé čtyři měsíce, dělilo je od jejich svatby. A vlastně i od doby, kdy by musel Alexandr, díky ztráty své fated, odejít s kněžími do zapomnění. 

„Naslouchej svému srdci, Nathalie." To bylo vlastně jediné, co po ní zatím mohla chtít. 

Mohla jen doufat, že jejich láska, a potřeba jeden druhého, stejně přemůže, její svázanou mysl. A mohla jen doufat, že láska mezi bratry, ještě stále zcela nevyprchala.