NEBEZPEČNÁ VÁŠEŇ

Část 24

„No..., nemůžu říci, že by mne to zrovna překvapilo, ale ani trochu, se mi to nelíbí!" zavrčel Adam, a obě dívky, se podívali jeho směrem. Adam je propaloval nenávistným pohledem a ve tváři mu cukalo vztekem.

 „Mám sto chutí, ti ukázat oč přicházíš. Což kdybych si vzal to, co patří mě?!" cedil skrz zuby a pomalu se hnul, jejich směrem. 

„To bych ti zrovna neradil." Ozvalo se z druhé strany pokoje. Adam se zastavil v pohybu a dva bratři, stanuli proti sobě. 

„Je moje, Alexi. A ty..., s tím nemůžeš nic dělat." zavrčel a vrhl se proti němu. Odstředivá síla, odhodila oba dva, na druhý konec místnosti. 

„A do prdele," zašeptala Teresa, „nevěděla jsem, že tu bude taková zábava." Obě vyděšeně pozorovali, jejich lítý boj. Ale tentokrát, to ani jeden z nich, nechtěl vzdát. Po několika dlouhých chvílích, ho Alex zadýchaně chytil pod krkem a vyzdvihl do výše. 

„Na to zapomeň! Jednou se jí dotkneš, a zabiju tě!" procedil mezi zuby a odhodil ho stranou. A než se Adam posbíral na nohy, postavil se a jeho černé oči zaplály. 

Zvrátil hlavu a zhluboka se nadechl. Z jeho hrdla, vydral se nadpřirozený skřek a změnil svoji podobu. Obě dívky, se s rozšířenýma očima, dívali na ohromné zvíře před sebou. Ani Nathalie, ho ještě neviděla v jeho podobě lykantropa.

Znala jeho vlčí a upíří podobu, ale toto, bylo něco zcela jiného. Veliký, chlupatý, dvoumetrový vlkodlak, s dlouhými drápy na rukou. Z úst, mu vyseli dva ohromné špičáky, a jeho děsivé vzezření, ještě podtrhoval jeho rozzuřený pohled. 

„Nemůžeš nade mnou vyhrát, Adame. Jsme si osudem předurčeni. To nelze, jen tak pominout." Zavrčel směrem k Adamovi. 

„Již jsem vyhrál. Pouhé dva měsíce..., a je konec Alexi. Víš, co tě čeká, když ztratíš svou fated?" zašklebil se a ztěžka se zvedl ze země. 

„Alexi ne!" vykřikla Nathalie, když se znovu pohnul jeho směrem. Zarazil se a zakotvil v její tváři. Dýchala zhluboka a třásla se. Slyšel, jak ji krev, tepe ve spáncích. Jak ji divoce bije srdce. Udělal dva kroky směrem k ní, a když byl jen na dosah ruky, zastavil se.

 „Bojíš se mě?" zašeptal, a i jemu, se rozbušilo srdce. Ale tentokrát strachy, z její odpovědi. Jen nahlas polkla a zalapala po dechu.

 Bože! Nesmí se mě bát. Nesmí, zaznělo mu v hlavě. Však toto, byla jeho druhá přirozenost. Byl to stále on, a ona ho musí přijmout, i v této podobě. 

„Nikdy..., bych ti neublížil. Nikdy, to přeci víš, Nathalie," vypravil ze sebe ztěžka, „jsem to stále já."  Vztáhl k ní ruku, a když vyděšeně ucukla, bolestně zavřel oči. Nahlas polkl a zatřásl hlavou k odporu. V jeho pohledu, nyní bylo tolik bolesti, jako nikdy před tím. Ona ho musí přijmout. A musí s ním jít dobrovolně. Potřeboval ji. Potřeboval ji i ve své podobě lykantropa, a musel uzavřít kruh. A to šlo pouze jedním způsobem, jejich spojením. 

Ticho v místnosti, by se dalo krájet, jen klapnutí dveří značilo, že do místnosti zrovna vešla Vilma se Samanthou. I je, vzbudil hrozný hlomoz v přízemí. 

Alex se ještě několik vteřin na ni díval, a pak se otočil k odchodu. Nathalii se rozbušilo srdce, ještě divočeji. Bolest v jeho očích, nedokázala snést. 

„Alexi!" zašeptala a váhavě k němu vztáhla ruce, „nebojím se." Zastavil se a zaváhal. Její srdce stále bušilo jako o závod. Ale ne strachy. Nebála se ho. Cítil to.

 „Opovaž se!" vykřikl Adam, když ji Alex popadl do náručí. I on věděl, co chce udělat. Že se potřebuje se svou fated spojit a uzavřít tak kruh. 

„Tak dost, Adame! I ty víš, že je to nevyhnutelné. Nezapomeň na to, kdo jsi!" pronesla Vilma přísným hlasem.  A vzápětí Alex, s Nathalií v náručí, zmizel ve tmě zahrady.