NEBEZPEČNÁ VÁŠEŇ

Část 17

Nathalie se vyplížila ze svého pokoje a potichu se vydala do kuchyně. V břiše ji kručelo hlady, ale společnou večeři, by prostě nedokázala zvládnout. Představa, že znovu uvidí Alexe, ji zcela vyváděla z rovnováhy.

 Nemohla zapomenout na to, jak se s ním milovala. Dala mu své panenství, a již jen ta vzpomínka, ji celou rozechvívala. Ale nejvíce byla vyvedená z rovnováhy, z jiného důvodu. Patří k němu? Je jeho fated? Nemohla tomu uvěřit. Ale hlavně nemohla uvěřit tomu, že ji nepřipravil na to, co se po té stane. Je upír. Srdce se ji rozbušilo, když na to jen pomyslela.

 Vytáhla z lednice krabici džusu, a ve chvíli, kdy jí zavírala , se v jejím zorném poli, objevil Adam. Byla si najednou stoprocentně jistá, že je to on. I když jejich podoba, byla tak moc věrná, stejně to cítila. V jeho přítomnosti, nikdy nepociťovala, ten divný pocit u žaludku. 

„Tady jsi." Zavrkal. Vytrhl ji krabici z ruky a začal se k ní pomalu přibližovat.

„Nech mě, Adame. Chci jít spát." Vydechla Nathalie a začala pomalu couvat.

 „Ale no tak, zlato. Přece bys nedělala drahoty," přirazil ji ke zdi a vrhl se na její ústa, „už je čas, Nathalie. Pomiluj se se mnou." Procedil skrz zuby.

 „Ne! Nech mě, Adame!" házela sebou, ale to ho ještě více rozčílilo. Jedním trhnutím, z ní strhl její župan.

„Bože! Jsi tak nádherná." Vydechl, když před ním stanula nahá, a znovu se na ní vrhl. Nathalie zoufale zalapala po dechu, nemoha se ani hnout, jak ji svým tělem, tiskl ke zdi.

 „Nech ji být, Adame!" ozvalo se ode dveří. Adamovi oči, se zúžily do úzké škvírky. Pevně semkl rty. Otočil se a vztekle zavrčel. 

„Copak bráško. Nepleť se do toho!" Alex udělal několik kroků směrem k němu a stanul před ním, na dosah ruky. 

„Radil bych ti, abys udělal, co říkám. Jinak zapomenu na to, že jsi můj bratr!" pronesl tichým, avšak důrazným a přísným tónem. Dva bratři, nyní stanuli proti sobě a měřily se pohledem.

 „Phe! Je moje! Moje, rozumíš! Nikdy, nebude tvoje, Alexi." Vyprskl, po několika dlouhých vteřinách Adam. Změřil si Alexe rozzuřeným pohledem, a po té, vyrazil ze dveří. 

„Jsi..., jsi v pořádku?" zašeptal Alex, když osaměli. Nathalie jen zatřásla hlavou k odporu. A skoro vyděšeně vykřikla, když se hnul jejím směrem. Vztáhl k ní ruku, a jemně se dotkl její tváře. Zalapala po dechu a zavřela oči. 

„Ne..., já..., prosím." Vydechla a opřela hlavu o zeď. Pocit, který cítila, z pouhého jeho dotyku, byl nepředstavitelný. Celá se roztřásla a její srdce začalo být, jako o závod.

 „Oč prosíš, Nathalie. Abych se tě dotýkal? Abych tě líbal? Nebo snad..." odhrnul pramen vlasů, z jejího krku a přejel po své značce, na jejím krku, „nebo snad, abych se z tebe napil?"

 Nathalie znovu zatřásla hlavou. Nedokázala ze sebe vypravit jediného slova. Touha, kterou cítila, byla tak mocná, že sotva stála na nohou.

 „Ne..., ne..., ne..., já..." vykřikla náhle. Posbírala poslední zbytky svého sebeovládání, vysmekla se mu, a vyběhla po schodech nahoru, do svého pokoje.