NEBEZPEČNÁ VÁŠEŇ

Část 26

Když se Alex s Nathalií vrátili zpátky, byl již bílý den. 

Alex se proměnil ve svou lidskou podobu a postavil Nathalii opatrně na zem. Byla tak slabá. Kdyby ji nepodpíral, jistě by se svezla k jeho nohám. Stáhl si svou košili a zabalil do ní, její nahé tělo. Vyhoupl si jí do náručí a vykročil ke dveřím.

 Všichni již seděli u snídaně, ale panovalo zde podezřelé ticho. Teprve když vstoupil do místnosti, pohled všech přítomných, obrátil se jejich směrem.

 „Alexi." Zašeptala Vilma. 

Jen přikývl a po jeho tváři, přelétl slabý úsměv. Všem bylo jasné, že konečně uzavřel kruh. Nathalie ho přijmula, i v jeho vlkodlačí podobě. Dokonce ani Adam, se neodvážil, cokoliv říci. Pro tuto chvíli prohrál. Věděl to. Nathalie ho nyní potřebovala. Její tělo, bylo v důsledku jejich spojení oslabeno. Proces, který se odehrával v jejím těle, zapříčinil, její slabost. Potřebovala přísun jeho krve, a její letargie a oslabení, mohla trvat i několik dní. 

„Obědvat budeme v mé ložnici, Berto. Postarejte se o to." Pronesl směrem ke služce, a vykročil dlouhou chodbou, do druhého křídla hradu. 

Položil ji na svou postel, napustil horkou vodu do své obrovské vany, a když ji po té vzal do náručí, odevzdaně se nechala odnést do koupelny. Stáhl z ní svou košili a opatrně ji položil do vody. 

„Neměj strach, lásko. Všechno bude v pořádku." Zašeptal a namydlil její tělo. Umyl každý centimetr její kůže, usušil a zabalil do bílého županu. 

„Alexi..., já..." špitla, když si ji znova vyhoupl do náručí, „musím..., musím čůrat."

Políbil ji na čelo, a přenesl k toaletě, na druhé straně místnosti.

 „Já..., nemůžu, když jsi tady." Zčervenala, až ke kořínkům vlasů.

 „Nehodlám tě nechat ani minutu o samotě, Nathalie. Ne, dokud mě tvé tělo, zcela nepřijme." Zamračil se na ní nechápavě, ale nakonec se alespoň neochotně otočil. Když ji po té, položil na postel, přikryl ji huňatou dekou a lehl si vedle ní. 

„Jsem..., jsem tak slabá, Alexi." Zašeptala, když se schoulila na jeho hrudi.

 „To je zcela normální, lásko. Postarám se o tebe. Trvá i několik dní, než mě tvé tělo příjme. Prošla jsi procesem přeměny a nyní jsi přijmula svého lykantropa." Pohladil ji po vlasech a přivinul si ji těsněji k sobě. Kruh byl uzavřen. Nyní patřila jemu. A nikdo, o tom nemohl mít žádných pochyb.

 Potřebovala ho nyní, tak jako on jí. Potřebovala jeho přítomnost. Od prvního okamžiku, je to k sobě táhlo, ale nyní to bylo jiné. Mocnější. A potřebovala i jeho krev. V důsledku své touhy k němu, po ní prahla. Bez ní, byla by jen prázdná skořápka, bez citů. 

Unaveně opřel hlavu do polštáře a zavřel oči. Strach o ní, nedovolil mu ale usnout. A také potřeba krve, kterou neměl již dva dny, se hlásila o slovo. Ve sklepení svého hradu, ve své zásobárně, ji měl dostatek, ale zahnal tu myšlenku stranou. Nehodlal ji opustit, ani na vteřinu.

 Ne, dokud sám neuzná, že proměna, byla dokonána.