NEBEZPEČNÁ VÁŠEŇ

Část 15

„Nebudu na tebe spěchat, Nathalie. Jen chci, abys věděla, že ještě jedna má stránka, po tobě touží, a to stejně mocně." Usmál se Alex a odhrnul jeden mokrý pramen jejích vlasů, z čela. Potřeboval si ji vzít samozřejmě, i ve své podobě vlkodlaka. A ta touha byla tak mocná, že se samovolně hlásila o slovo.

 Pevně sepnul ruce v pěst, až mu zpod nehtů, vytryskla krev. A to vše ve snaze, zahnat svého vlkodlaka v sobě, někam do kouta své mysli. Bedlivě zapátral v její tváři. Čekal. Ani ona, zřejmě nevěděla, co se náhle začalo dít, s jejím tělem.

 Když se zhluboka nadechla a pak ještě jednou, jakoby se ji nedostávalo dostatek vzduchu, ustrašeně se na něj podívala. 

„To je v pořádku, lásko." Zapředl. Její tělo, ho přijalo. Křečovitě sevřela jeho dlaň a celá se roztřásla. 

„Alexi?" vykřikla ustrašeně a znovu se zhluboka nadechla. Jen se na ní soucitně usmál a znovu ji pohladil po vlasech. 

„Neměj strach. Vše, je v nejlepším pořádku. Dýchej. Dýchej zhluboka, jsem u tebe." Přivinul si ji do náručí a tlumil nárazy jejího těla svým. Držel ji pevně přitisknutou na své hrudi a čekal, až se její proměna dokoná. Věděl, že pakliže ona příjme jeho pouto k němu, její transformace, bude dokonána.

 „Ach bože! Alexi!" vykřikla do jeho hrudi a roztřásla se. 

„Ještě chvíli, lásko. Neměj strach, jsem u tebe." Šeptal do jejích vlasů. Držel pevně její tělo tak, aby si otřesy svého těla, neublížila. Teprve, když po několika dlouhých minutách, se uklidnila a zůstala nehybně v jeho náručí, odtáhl se na délku paží.

 „Co..., co se to se mnou děje?" vykoktala zmateně, a s nadějí v očích, se na něj podívala. Zakroužil v její tváři a láskyplně přejel prstem, po její lícní kosti. Pak pokračoval níže, až k jejím ústům. 

„Můj bože!" vykřikla a dotkla se v místech, kde se jeho prsty zastavili. 

„Přijala si mé pouto, Nathalie. A tvá přeměna, je dokonána." 

 „Přeměna?" vykřikla vyděšeně, a ještě jednou se dotkla svých rtů, „já jsem..., jsem...upír?" Usmál se na ní a vztáhl k ní ruku. Ucukla.

 „Jen v mé přítomnosti, Nathalie. Potřebuješ mne stejně, jako já tebe. Naše pouto, nás navždy spojilo. Poutem krve a poutem potřeby těla. Jsi moje fated. To není nic, co by se dalo popřít, nebo vymazat. Potřebuješ mne nyní stejně, jako já tebe."

 „Ale jak..., jak jsi to mohl udělat? Ty jsi věděl, že se to stane?" zamračila se na něj a znovu ucukla, pod jeho dotykem.

 „Samozřejmě, že jsem to věděl, Nathalie. Ale není to nic, za co by ses měla stydět. Není to nic, za co bych se měl stydět já. Jsem Wolfblood, a ty..., moje fated. Je to moje přirozenost, a nyní, i tvoje." Chytil její ruce do svých dlaní, a nedovolil ji, se mu vyvléknout.

 Byl zmatený, z toho, co tu předváděla. Však ho přijala. Připoutala se k němu. A její přeměna, byla toho součástí. Nyní bude toužit po jeho krvi, stejně tak, jak on po ní. Ale jen v jeho přítomnosti, probudí se ona její druhá přirozenost. Ta, kterou byla obdařena, kvůli němu, a probudila se jejich spojením.