NEBEZPEČNÁ VÁŠEŇ

Část 28

Natálie se přihnala do obývacího pokoje, v hlavním křídle zámku. 

„Kde je Alex?" vykřikla zadýchaně a rozhlédla se po místnosti. 

„Alex?" Vzhlédla k ní udiveně Teresa se Samanthou. 

„On..., není s tebou?" vydechla Vilma. 

„Já..., já nevím. Nerozumím tomu. Ještě večer, tam byl. Stále tam byl. Nehnul se ode mne ani na krok. A když jsem večer usnula..." podlomil se jí hlas. 

Měla takový divný pocit. Jakoby se stalo něco zlého. Jediné co věděla, že potřeboval krev. To jen kvůli ní, se skoro připravil o veškerou sílu, co měl. Neustále jí krmil svou krví, bez ohledu na svou potřebu. A vzhledem k tomu, že její tělo, ho již dokázalo přijmout, odvážil se poprvé, od ní odejít.

 „On..., šel do sklepa pro svou zásobu krve. Potřeboval ji. Zcela se kvůli mně vydal." Vzlykala. Nedokázala zastavit, příval svých slz. 

Samantha kývla na Teresu a vyběhla ze dveří. Dlouhou, temnou chodbou, běžela po schodech dolů a úplně na konci tmavého labyrintu chodeb, se zastavila před těžkými, železnými dveřmi. Zámek k nim, dokázal otevřít jen Alex a ona. Nacvakala číslo do číselníku, a dveře se s vrzotem otevřeli. 

Vběhla do studené místnosti, ve které se nacházela, Alexova zásobárna krve. Byla netknutá. Všechno bylo na svém místě. Jen jeden prázdný pytlík, ležel na zemi, v kaluži krve. 

Píchlo jí u srdce. Něco se muselo stát. Bylo ji jasné, že jestli se Alex celých čtrnáct dní nenakrmil, pozbyl svých sil. A tehdy...

Zatřásla hlavou k odporu. Nemohla uvěřit, že by Adam, byl něčeho takového schopen. Vlastně ho poslední dobou, ani nepoznávala. Stále nemohla uvěřit tomu, že chtěl Alexe, připravit o svou fated. 

Však nikdy, takový nebyl. Měli se rádi. Jejich pouto dvojčat, je spojovalo. Dokázali se vcítit do toho druhého. V krajních mezích, si dokázali číst myšlenky. Moc dobře si pamatovala, když byli malí, jak chytře toho využívali, třeba při zkoušení ve škole, nebo v pubertálním věku, při balení holek. Zatřásla hlavou k odporu. 

„Ne! Tomu nevěřím!" vydechla a rozeběhla se zpět.

 „Já..., nevěřím tomu." Zašeptala, když přiběhla zpátky. Zhroutila se do křesla vedle Nathalie a objala ji. Vilma pochopila.

 „Mám..., mám takový strach, že se mu něco stalo." Vzlykala Nathalie, do Samantina ramene.  Najednou se rozletěly dveře. Do dveří vklopýtal Adam. 

Byl špinavý. Tvář samou šmouhu a šrám. Košili potrhanou a ruce do krve rozedrány. Zničeně přejel pohledem všechny přítomné, a sesunul se k zemi.

„Bože! Co jsem to udělal," vzlykl a skryl svou tvář do dlaní, „nedokázal jsem tomu zabránit. Nedokázal jsem to." Skoro nepříčetným výrazem se podíval na svou sestru. 

„Je..., je mi to tak líto. Ale již bylo pozdě. Moc pozdě na to, abych mu pomohl." Po tváři mu stekla slza, když svůj pohled zaklesl do Nataliiny tváře. Nahlas polkl. Sklonil hlavu, a když ji znovu zvedl, poznala Samantha, že je to zase on. Ten starý Adam.

„Vzdávám se tě, Nathalie. Nejsem ten, který je tvým osudem. Věděl jsem to. Vždycky, jsem věděl, že jsi Alexova fated. Ruším naši svatbu."