Vlk který nevěřil v lásku

8. cože?

Luky

Ráno jsem se vzbudil jako první. Nechtěl jsem vzbudit Viktora, tak jsem se snažil být potichu, aby se taky mohl chudák prospat. Už jsem pochopil, že v této smečce není nikdo, kdo by mi chtěl ublížit. Všichni jsou tu na mě strašně moc hodní a já si toho vážím a cením si toho. A Viktor? Toho už se nebojím. No, když zvýší hlas, tak trochu ano, ale jinak je moc fajn. Dokonce i vím, že on je můj mate. 
Chvíli jsem to odmítal a nechtěl dopustit, ale čím déle ho znám, jsem rád, že je to on. 
Od té chvíle, kdy se mnou strávil můj heat, mi připadá, že ho dokonce začínám milovat, ale na to je asi ještě moc brzy. Nechtěl bych totiž něco pokazit.

Potichu a hlavně pomalu jsem se od něho dostal, takže jsem se za celou dobu proměnil na člověka. Byl to nezvyk stát zase na dvou nohách. Chvíli jsem si myslel, že spadnu, rozbiju si hubu a vzbudím Viktora. Nerad bych ho naštval, prý pak neví, co dělá.

Došel jsem se umýt, udělal jsem si hygienu. Jako vlk se vody bojím, protože mě topili a schválně mi dávali vodu do oušek a do očí šampony. Ano, takhle se u nás Alfy baví.

Když jsem se vracel do pokoje, Viktor už byl vzhůru. Když se na mě podíval, usmál se od ucha k uchu.

V: ,,Ahoj Luky." 

L:  ,,Ahoj Viktore."

V: ,,Jak se cítíš?"

L: ,,Dobře, chvíli to byl boj se udržet na nohou, ale zvládl jsem to. Promiň, snažil jsem se být potichu, nejspíš jsem tě vzbudil."

 
V: ,,To ti věřím, ale ne, vůbec jsi mě nevzbudil."

Usmál se na mě, ještě chvíli jsme si povídali. Bylo to krásné, i když ze mě vytáhl, že mi to všechno udělal Filip. Potom jsme se odebrali do kuchyně na jídlo. No, ještě před tím jsem se seznamoval s těmi, které neznám. Ty jejich pohledy mi byly trochu nepříjemné, ale zvládl jsem to. Potom, co jsem dojedl, mi začalo strašně moc bolet břicho. Uchopil jsem se tam, kde mě to bolelo, a zhluboka dýchal. Všichni se hned vylekali a přišli ke mně. Hrabali na mě snad všichni, co tu byli, ale nějak jsem to nevnímal, protože se mi dělalo mdlo. Poslední, co jsem uslyšel, bylo: "ZAVOLEJTE VIKTORA A HARRYHO!" Zařval někdo, ale to už jsem odpadl.

Když jsem se vzbudil, byl jsem v Harryho ordinaci. Když se na mě otočil, přišel ke mně s úsměvem.

„Jak ti je, Luky? Nebolí tě už bříško?“
optal se mě se strachem.

„Ne, už ne, ale nevím, co to bylo. Ještě nikdy se mi to nestalo.“

Chtěl jsem se zvednout, ale zamotala se mi hlava.

„Jen lež, Luky, ještě nevím přesně. Budu ti muset vzít krev, ale to budu moct až zítra, a i ranní moč pro jistotu. Teď ale spi,“
řekl mi Harry, a já si lehl. Měl jsem strach, že jsem třeba nemocný a umřu.
Ale po uklidnění, že neumřu, jsem usnul.

Viktor

Ani vám snad nemusím říkat, jaký strach jsem měl. Harry mi dal něco na uklidnění, ale moc to můj strach nezmírnilo. Vždyť byl ráno ještě úplně v pořádku. Šel jsem si zaběhat, pak jsem se vrátil zpátky domů, přesně do ordinace, kde spinká moje zlatíčko.

Harry mi řekl, že ráno musí odebrat krev a moč, že to zjistí z toho.

Už byl večer, tak mě Harry přemluvil, abych šel spát. Já ho asi po 70 minutách poslechl.

Nerad ho už nechávám samotného.

Přišel jsem do pokoje a rovnou si lehl, no usnul jsem hned.