Sisa

Přehlížená

Vejdu do budovy, naše recepční zrovna telefonuje a tak na mě jen pokývá, oplatím jí to a jdu rázně dál. Jsem rozhodnutá se zeptat Tima, co je Bruno zač. Nezdržuji se klepáním a rovnou otevírám dveře. 

Naskytne se mi pohled na dva muže skloněné nad nějakými lejstry. Jedním je samozřejmě Tim, ale přítomnost druhého muže mi vezme dech. Je to Bruno. 

Zvednou oba oči. 

„Co tady děláš?" Ptám se Bruna. 

Usměje se. „Promiň Simono, je to práce a já do našeho soukromí pracovní věci míchat nechci. Navíc Tim se stará o soupis hostů, takže vše můžu řešit s ním." 

Zůstávám stát s pusou otevřenou. Tim se taky vzpamatuje. 

„Simo, jen to tady probereme, bude to pár minut a stavím se za tebou. Děkuji." Elegantně mě vyhazuje. 

Jsem tak šokovaná, že se otočím na podpatku a zavřu za sebou. Opřu se o zeď vedle dveří a přemýšlím. 

Co je ten Bruno zač? Ani slůvkem se nezmínil, že bude s Timem, mohl mě odvést, ale nechal mě dojít pěšky. Nezmínil se, že pracuje na stejné akci. Co vlastně dělá? Samé otázky na které už potřebuji znát odpovědi. 

Netrvá dlouho a dveře se rozletí. Bruno s úsměvem na tváři opouští Timovu kancelář. Hned jak mě vidí, udělá krok ke mně. Chci mu odolat, chci ho odstrčit, ale když se nade mnou nakloní a já ucítím tu nádhernou vůni a dotek jeho rtů, jsem ztracená. 

Jeho rty se přesunou k mému uchu a úplně tiše zašeptá, „miluju tě." 

Srdce se mi rozbuší, před očima zatmí. Pak mi klesne brada a oči zalijí slzami. Bruno sleduje mou reakci, usměje se a pohladí po tváři, „v sedm, lásko." 

Přikývnu a ztěžka polknu, nejsem schopná promluvit. Bruno se otočí a svou ladnou chůzí pomalu odchází. Zírám za ním a pak se rozhodnu. Rozběhnu se za ním a chytnu ho za paži. Zastaví se a otočí. Obočí povytažené a oči laskavé. 

„Miluju tě." Postavím se na špičky a políbím ho na rty. Bruno mě chytí a zatočí se se mnou. A začne vášnivě líbat. 

„Máš něco neodkladného nebo můžeme odejít?" Zeptá se mě. 

Vezmu ho za ruku, propletu s ním prsty a ramenem se k němu přitisknu a vykročím ke dveřím. Jde vedle mě, venku se zastaví. 

„Mám v garáži auto." 

Pokrčím rameny, „tam bude v bezpečí." 

„Ne, Simono pojedeme ke mně." Chytne mou ruku a vede zpět do budovy, tam sjedeme dolů výtahem do garáže.

Cestou mlčíme, Bruno mě hladí po noze a soustředí se na hustý ranní provoz. Jedeme mimo centrum. Vjedeme k lesu, ten projedeme a za ním zastavíme. Vidím jen plot s bránou a rozlehlý pozemek s upraveným trávníkem a vysazenými jehličnany. Brána se začne otevírat. 

Vjedeme po široké cestě z žulových kostek. Pořád nevidím dům. Jsem ohromena velikostí zahrady. Je tady tenisový kurt, altánek obklopený popínavými růžemi, velké okrasné kameny, kameninové pítka pro ptáky. A samé jehličnany. 

Konečně vidím budovu. Je to moderní bungalov s rovnou střechou, jeho rozsáhlost je impozantní. Garáž vedle je nejméně na tři auta, navíc ještě venku u příjezdové cesty je kryté stání pro další tři. Garáž se otevře a my vjedeme dovnitř. 

Bruno mi vlepí pusu na tvář a vystoupí. 

„Vítej u mě, lásko." 

Podává mi ruku, kterou přijmu a jdeme bočními dveřmi ven z garáže. Kromě Bentley je v garáži ještě sportovní mercedes a SUV Porsche. U stěny vzadu stojí motorka. S pusou dokořán jdu za Brunem. Bože, co ten chlap jenom dělá, když si může dovolit tohle všechno? 

Vejdeme do haly, na zemi velkoformátový bílý mramor, stěny bílé, na nich obrazy. Ze stropu visí květináče s převislými rostlinami. 

Jdeme dál, obývací pokoj, místo televize projekční plátno, velká a na první pohled pohodlná béžová sedačka. Obývací pokoj navazuje na jídelní část, dřevěná deska stolu je z masivu asi ořechu, má nádhernou teplou barvu a černé židle společně s nohama stolu z černého kovu dokonale ladí. Opět je tu několik obrazů, které dodávají barvy, také nechybí květiny ve velkých květináčích rozmístěných různě po zemi. 

Francouzskými dveřmi se vchází na rozlehlou zastíněnou terasu. Bruno mě pustí a já stojím úplně tiše ohromena vším tím luxusem. Pohladí mě po zádech. 

„Dáš si něco k pití, lásko?" Zeptá se a jde směrem k jídelnímu stolu, za ním odbočí doprava.

 „Vodu prosím." Říkám přiškrceným hlasem. 

Pomalu se plížím za ním, kuchyň je bílá, komplet bílá včetně dřezu a pracovní desky, za ní je dlouhé okno, je tak dokonale prosvětlená. Vydechnu. Bruno se otočí a dívá se mi do očí. 

„Simono, prosím tě pojď, půjdeme na terasu." Projde kolem mě se sklenicemi, jdu tedy pomalu za ním. 

Ještě pořád nemůžu uvěřit, že jsem se ocitla na takovém místě. Na terase mě čeká další překvapení, terasa přímo navazuje na dlouhý bazén, jeho velikost by mohla posloužit nějakému menšímu městu jako veřejné koupaliště. Navíc si všimnu, že dál u plotu je ještě jezírko dokonce s vodopádem. Sednu si a vodu do půlky vypiju. 

„Tady je moje soukromí, tady nikoho nevodím. Kromě rodiny. Vlastně ani já tady nepobývám tak úplně často." Usměje se a pokračuje, „mám ještě menší byt v centru a tam zůstávám přes týden. Ale tohle místo miluju, začal jsem se stavbou hned po rozvodu a je to moje útočiště." Zasměje se. 

„Kolik lidí se ti tady stará o úklid, o zahradu, o bazén? Bože Bruno co vlastně děláš?" Sama slyším ze svého hlasu strach. 

A já se teď vážně bojím. Brunův úsměv je smutný, vrtí hlavou. 

„Simono, nechci do našeho vztahu míchat práci. Nechci se s tebou bavit o pracovních věcech. Zvlášť, když budeme pracovat třeba na stejné akci." 

Rodí se ve mně vztek, ale ovládnu se.

 „Bruno, prosím aspoň jaký obor? Potřebuju to vědět. Prosím." Snažím se o prosebný pohled, ale Bruna neobměkčím. 

Zasměje se, „věř mi, je to pro tvé dobro. O tomhle nechceš vědět. Ale dobře ať jsem k tobě fér. Na guvernérově oslavě jsem pověřený ochranou celé akce. Proto se zajímám o hosty a zasedací pořádek a o program." 

Odfrknu si, „to mi chceš říct, že všechno tohle je z nějaké bezpečnostní agentury?" Obhlídnu všechno pohledem. 

Bruno se směje, „dejme tomu, lásko, prosím už se o tom nebudeme bavit, dobře? Nepřivezl jsem si tě sem, abychom mluvili o byznysu." Zvedne se a jde ke mně. 

Chvíli zvažuji, jestli se mám zeptat, ale rozhodnu se to risknout, „jsi nějaký mafián? Děláš něco nelegálního?" 

Bruno si zakryje tvář rukama, ramena se mu otřásají smíchem. Jak já ho miluju. 

„Musím tě zklamat, nejsem mafián, nedělám vůbec nic nelegálního, nevytáhnu zbraň a nebudu tě tady držet a ukájet své potřeby na tobě kdykoliv se mi zachce." 

Jsem naoko uražená, ale ulevilo se mi. Zvednu se a obejmu ho, začneme se líbat.