Sisa

Na konci světlo

Sedím v chodbě nemocnice vedle Petra, je nervózní, pořád zapíná a vypíná telefon. Já jen sedím a snažím se uvažovat nad tím co řekl Filip. Prý já budu žádat jeho o schůzku. Pro sebe vrtím hlavou a odfrknu si. To určitě. Petr se otočí se zvednutým obočím.

„Pan Renner neztrácí čas, co Simčo? Co ti nabulíkoval, že jsi tak mimo?" Mrkne na mě. 

Pokrčím rameny, „znáš Bruna dobře Petře? Jako myslím opravdu dobře jako přítel." Zavěsím se na jeho oči. 

Usměje se, „já bych řekl, že jo. Znám ho od jeho šestnácti, to už je nějaký čas." 

Přikývnu a čekám, že bude pokračovat, že začne vyprávět, ale Petr mlčí. „Znáš i něco, co o něm nikdo neví?"

Zamračí se, „tak to nevím, moc se nesvěřuje. Budeš se ho muset zeptat sama." 

„Slečno, už můžete za panem Lenfeldem." Usměje se na mě sestra a pouští mě do dveří pokoje.

 Bruno leží do půl těla nahý, ruku má obvázanou až k rameni. Je bílý jako stěna. Zavřu za sebou. Otočí na mě hlavu, v očích překvapení. 

„Jak jsi se sem dostala? Adam mi volal, že jsi mu zmizela." Jeho hlas je hrubý a tichý. 

Stojím nad ním a mám zase co dělat abych se nerozbrečela. „Dovezl mě sem." hlesnu.

Bruno zavře oči. Ztěžka polkne. „asi je zbytečné se ptát kdo." 

Koušu si ret a jen zavrtím hlavou. Tahle situace se mi vůbec nelíbí. „Jsi v pořádku, miláčku?" Nakloním se nad něj a chci ho políbit, ale uhne. To mě naštve. 

„Bruno, to já bych měla mít právo být na tebe naštvaná, ne ty na mě." Řeknu vyčítavě. 

Bruno se usměje, „vážně? Já ti nevím, ty zmizíš mému člověku, který tě měl chránit a sedneš do auta s ním. A ty jsi naštvaná? Promiň mě to nedává smysl." 

„Mě taky ne. Asi bychom si měli promluvit." Stojím a tiše si zuřím. Bruno se zvedá z postele, bere si košili, která je úplně promočená od krve a začne se oblékat. 

Zarazím ho, „co si myslíš, že děláš?" 

Bruno si přes košili přehodí sako a chytne mě zdravou rukou kolem pasu. 

„Beru svou holku na oslavu na které se tak nadřela, aby mohla vidět hvězdy pod otevřenou střechou, kterou navrhla." 

Nechám se vyvést z pokoje, Petr se hned postaví a jde za námi. Naloží nás do auta a jedeme zpět.

Oslava je v plném proudu, venku se tančí a uvnitř na párty dcery guvernéra taky, je skvěle odhlučněná, ven nic neproniká. Jako první je u nás Tim, jde nejistým krokem a už zdálky vidím, jak mu metají blesky z očí. 

„Kurva, kurva, to neumíš zvednout telefon? Jsem se tu málem posral strachy, Simono!" Sice na mě řve, ale objímá mě tak pevně, že vím, že se jen bál. 

Bruno mě táhne na parket. Něžně mě chytí a vede mě. Všechno ze mě padá, nic neexistuje jen tenhle okamžik, krásná píseň, nádherná noc, dokonalé perseidy nad námi. Položím si hlavu na jeho hrudník a slyším jak mu buší srdce. Podívám se nahoru abych viděla jeho tvář. Skloní se a naše pohledy se střetnou, dlouze se díváme do očí, Bruno se skloní a jemně začne líbat. 

Zpátky si opřu hlavu o něj a vdechuji jeho vůni, která je narušena nemocniční dezinfekcí. 

Políbí mě do vlasů, „miluju tě Simono." 

Více se k němu přitisknu, „taky tě miluju." 

Píseň skončí a my ještě nějakou dobu stojíme nehnutě na parketu a hledíme si do očí.

 „Pojedeme? Ke mně?" usměju se na něj. 

Přikývne, jednu ruku mi dá kolem pasu a vede k autům. 

U auta se zastavíme, „budu řídit, miláčku, jsem už střízlivá ať si můžeš odpočinout." 

„Nemusíš, já to zvládnu, ale pokud chceš, bránit ti nebudu." Otevře auto a já si sednu na sedadlo řidiče. Vidím, jak se usmívá. 

Jen co zabouchnu dveře bytu, Bruno mě svléká a líbá, nechám se a oplácím mu to. Dávám si pozor abych se nedotkla jeho ruky a opatrně mu sundávám košili. 

Tlačím ho do ložnice, kde si lehne na postel, odepnu mu kalhoty a sednu si na něj. Sleduju jak je vzrušený, jak přerývavě dýchá a tuším, že teď je dobrá doba na to, zeptat se. 

„Miláčku jaké temné tajemství přede mnou skrýváš?" Zeptám se tiše a líbám ho na krku. 

Bruno se napne, chytí mě za ramena a odtáhne od sebe. 

„Co ti napovídal?" Zeptá se nevrle a zvedá se, bere si košili a zapíná kalhoty. Odchází z pokoje. Zůstávám sedět na posteli, zírám za ním. A do prdele, něco v tom fakt bude. Něco mi tají.

 „Bruno." Zavolám a pomalu se taky zpátky oblékám. 

Nic, neozve se mi. Jdu ho hledat, projdu předsíní do kuchyně, pak jdu do obýváku a najdu ho na terase. 

„Bruno," znovu ho oslovím. 

Neotočí se a dál mlčí. Přijdu až k němu a chci ho zezadu obejmout, ale otočí se na mě a chytí za ruce. Stojíme tak čelem k sobě. Vůbec nevím, co si myslet.

„Simono, zamiloval jsem se do tebe a i když se známe chvíli, mám pocit, že bez tebe už to nikdy nebude tak krásné. Že se už nebudu těšit na ráno jen abych viděl tvou tvář. Mrzí mě, že Filipovi věříš. Já nemám žádné tajemství, kterého by ses musela obávat. Jsem jen obyčejný chlap, trošku se složitějšími rodinnými vztahy a náročnou prací, která mě často odvádí pryč z domova. 

Pokud mi nevěříš, nemá cenu dál se vídat. Důvěra je důležitá. V životě by mě nenapadlo, že tohle jednou řeknu. Ale musíš se rozhodnout. Já nebo můj bratr." Pořád se mi dívá do očí.

„Věřím ti, opravdu ano. Jen sám musíš uznat, že jsi tajemný. Chápu, že je to kvůli tvé práci, ale miluju tě, ať s tajemstvím nebo bez něj. Chci být s tebou a rozhodovat se nemusím, Filip pro mě už nic neznamená, ty jsi muž o kterého stojím, kterému věřím, kterého miluju." 

Zůstáváme proti sobě stát, vidím na Brunovi, že o mých slovech přemýšlí. Možná nevěří ani on mě. Kdo ví?

„Něco jsme nedokončili," šeptne mi do ucha a za ruku vede dovnitř, do ložnice.