Sisa

Rodina

Bruno položí ruku na mou. Otočím na něj hlavu a vidím, že zatíná čelisti a nejradši by taky odešel. Usměju se na něj.

„Než začnu, aby bylo jasno. Bruno je můj přítel, partner a milenec a miluju ho." Bruno mi ruku stiskne.

Je to to, co potřeboval slyšet. Naopak Filip se zavrtí a vzdychne.

„Tak proč tahle komedie, Simonko?" Nadzvedne obočí.

„Protože to s Brunem myslím vážně a nějak tuším, že pokud si nepromluvíte vy dva, nikdy nebude klid. A proto vám teď řeknu všechno, co o vás lidé povídají a určitě uznáte, že můj zmatek, ohledně vás dvou, byl oprávněný." Vezmu si sklenici vody a napiju se.

„Jsou to skoro tři roky, kdy jsem se poprvé potkala s tebou, Filipe. Nevěděla jsem o tobě vůbec nic, ale líbil ses mi od prvního okamžiku. V té době jsem byla závislá na své práci a na sexu. Překvapilo mě, že jsem se do tebe zamilovala. Byla jsem vystrašená a nezvládla jsem to, utekla jsem od tebe. A když jsem se vrátila byla jsem rozhodnutá na tebe zapomenout, ale nedal jsi mi k tomu možnost. 

Po tvém přiznání, že jsi mě sledoval několik měsíců jsem už věděla, že od tebe musím pryč, že s takovým mužem nemůžu být. A pak přišel Tim, který mi řekl, že máš prsty v nehodě své manželky a že taky rád ženám ubližuješ a pokud bych s tebou byla, tak bych se mohla rozloučit se svým životem, se svou svobodou.

Nevím proč, ale věřila jsem mu a pak taky přijala jeho nabídku k založení společné firmy. Neříkám, že bylo lehké tě opustit, ale vlastně jsme spolu nikdy neměli žádný vztah a tak to nakonec docela šlo. 

Vrhla jsem se do nové práce, našla nové přátele a hlavně pohřbila Sisu. Žila jsem jako každá jiná žena, obklopena lidmi, kteří mě měli rádi a podporovali a jediné co mi scházelo byl muž. Ale nikoho jsem nehledala.

A takhle bych si v klidu žila dál, ale Tim mi naservíroval tebe, Bruno." Otočím se na něj a pohladím ho po ruce.

Bruno sebou trhne, jeho oči jsou tvrdé a chladné. Je mi jasné, že se mu to neposlouchá dobře, ale bohužel bude muset vydržet.

„Okamžitě při pohledu na tebe jsem si vzpomněla na Filipa a cítila jsem se s tebou zvláštně a upřímně jsem s tebou nechtěla mít nic společného. Ale pak jsme se setkali znovu a jakmile ses mi otevřel, věděla jsem, že jsi ten pravý. Ten muž na kterého jsem celou dobu čekala. 

Ale v mém životě nejde nic lehce a tak mi začalo vrtat hlavou proč ti Diana říká pán temnot a tvoje reakce na mé otázky mě také neuklidnila. V té době jsem opravdu chtěla sbalit svůj život a jít zase dál. Jenže to už zasáhl Filip a já se dozvěděla, že jste bratři. 

To už jsem viděla rudě, byla jsem tak naštvaná a bylo mi jasné, že to není náhoda, ale pořád jsem neviděla viníka toho všeho. Filip, Diana a Tim mi o tobě Bruno říkali samé špatné věci. Že bych se od tebe měla držet dál, že jsi špatný člověk, ale já nějak věděla, že to tak není. I když se přiznám, chvíli jsem váhala. 

Tak to shrnu, dle ostatních je Filip manipulátor, násilný a vrah, ale úspěšný podnikatel, kterého si všichni váží. Bruno je muž, který zabil člověka, který byl vyhozen od policie kvůli nekorektním vztahům a vydělává si nepoctivě. Navíc má mít ještě větší temné tajemství." 

Podívám se na ně, sedí a mlčí, vidím na Filipovi, že přemýšlí. Bruno jen kroutí hlavou a pohled má upřený na stůl.

„Lásko, prosím tě, ty teď čekáš, že ti řeknu své temné tajemství?" Podívá se na mě, v očích mu vidím smutek.

Pokrčím rameny, „ne už vím, že žádné temné tajemství není." 

„Dobře, to jsem rád, ale řekni mi kdo ti řekl, že jsem někoho zabil?" Mluví tiše.

„Tomuto zdroji věřím. Jsi důkladně prověřený a to z nejvyšších míst." Usměju se a stisknu mu ruku. 

Díky tomu jsem taky poznala, že žádné temné tajemství mít nemůže, protože pan politik by ho přece také odhalil.

Bruno pokývá hlavou, „tak taky doufám víš, že to byla nehoda, kterou jsem si dlouho vyčítal, ale nemohl jsem za to." 

„Ano, samozřejmě to vím." Chci mu říct, že ho miluju a věřím mu, ale do věty mi vpadne Filip.

„Ok, takže jsi odhalila tu krysu, která tě manipulovala celou dobu. Co s ním uděláš?" Zeptá se mě, ale nedá mi prostor k odpovědi. „Máš můj obdiv, nemyslel jsem si, že to bude zrovna můj přítel. Ale já si to s ním vyřídím." Zatne čelisti.

„Filipe, prosím kašli na něj. Nemá to smysl, vlastně pořád nechápu jeho důvody, ale mrzí mě, že díky němu jsem od tebe odešla. Ale mělo to tak být..." 

Zase mě nenechá doříct, „Simono, chceš říct, že si zahrál na Boha a ty máš být s Brunem? Co je to za blbost? Doufám, že si nemyslíš, že bych byl schopný ublížit své ženě nebo kterékoliv jiné?" Jeho pohled je tvrdý a nesmlouvavý.

Vrtím hlavou, „Filipe, ženám ubližuješ, to přece nemůžeš popřít. Ale věřím ti, že bys své ženě nikdy neudělal nic špatného. Jenže, naše šance být spolu je dávno pryč a nejde to vrátit. Prosím, pochop to. Nejde to změnit. A hlavně, já to už nechci měnit. Mrzí mě to." 

Řeknu a sklopím hlavu, emoce mě přemáhají a bojím se, že každou chvílí začnu brečet. Abych předešla slzám zvedám se, Bruno mě chytí za ruku, v očích nechápavý výraz. Zavrtím hlavou a ruku mu vyškubnu. 

„Půjdu, prosím zůstaňte tady a promluvte si. Jste rodina, komu jinému byste měli na světě věřit když ne vlastní krvi? I ten nejlepší přítel vás může kdykoliv bodnout do zad. Byla bych ráda kdybyste se usmířili." Usměju se a jdu rychlým krokem ven. 

Bruno mě dožene na ulici, „Simono, co to má znamenat? Odcházíš i ode mě?" Vidím na něm zmatek a lítost. Vzdychnu.

„Ne Bruno, jen teď si potřebuju dát život do pořádku a potřebuji čas." Sama cítím ze svého hlasu nejistotu. 

Bruno se ke mně skloní a pohladí po tváři, „nezapomeň, že tě miluju. Kdyby cokoli, ozvi se mi prosím." Chytá mě za ruku a čeká na odpověď.

„Dobře." Hlesnu jen, nějak mi vyschlo v krku a mám strach, že se tu před ním rozbrečím a to nechci.

„Chci abys věděla, že se na mě můžeš spolehnout." Nevzdává to Bruno a pořád drží moji ruku.

Přitisknu se k němu a pevně jej obejmu, slzy už mu smáčejí tričko. „Miláčku já vím a děkuji."

Bruno mě chytí za paže a podívá se mi do tváře. Semknu rty a snažím se nerozbrečet nahlas.

„Co teď budeš dělat?" Zeptá se mě a pohled upírá do mých očí. Pokrčím rameny, na tohle nemám odpověď, nevím co budu dělat.

„Kam půjdeš?" Zeptá se. A to už se usměju, tohle přesně vím.

„Za Dianou." Kousnu se do rtu.

„Odplata, Simono? Ty jí chceš říct, co je Tim za člověka?" Bruno se zamračí. 

Ví, že je to můj nejbližší přítel a že jsem celou dobu byla na jeho straně. Ale co už teď dělat jiného? Má mu to jen tak projít? Kdoví co dělá Dianě? 

„Bruno já nevím, proto říkám, že potřebuji čas. Ozvu se ti, brzy." Políbím ho a rychle od něj odcházím. Po pár metrech se ale ještě otočím. „Prosím vrať se za Filipem, je to pro mě důležité abyste si vy dva promluvili." 

Bruno stojí a vypadá bezradně, ale vím, že se kvůli mě do restaurace vrátí. Já jdu rychlou chůzí domů, potřebuji si to promyslet. Přece jen Tim je můj partner ve firmě a po pracovní stránce jsem s ním naprosto spokojená. Také je většinový vlastník a nerada bych spolupráci s ním jen tak zbrkle ukončila. Jen zatím nevím, jestli mluvit prvně s ním nebo s Dianou. Sednu si na zídku parku a přemýšlím. Tohle nebude jen tak. Ale věřím, že najdu nějaké řešení abych byla spokojená já a Bruno. Na nikom mi nezáleží více.