Sisa

Bitva

Nina se na něj otočí, zlato, měl jsi to nechat na mně." Filip jí stiskne stehno, aby ji umlčel. Nina se lekne a sykne bolestí. S překvapeným výrazem se na něj podívá, ale nakonec skloní hlavu a dívá se do telefonu. Já sedím s hlavou vzpřímenou a snažím se vydržet Filipův pohled. 

„Věřil jsem ti, čekal jsem, dlouho jsem čekal. A ty? Nemáš ani dost slušnosti abys mi oznámila, že se stěhuješ? Slíbila jsi, že se ozveš." Jeho pohled je tvrdý a hlas úplně mrazivý. 

Zamrkám a znovu musím polknout než ze sebe vypravím. „Bylo to před dvěma roky, Filipe. Před dvěma roky." Filip bouchne do stolu. „Zase si myslíš, že jsem idiot? Kurva, vím, jak je to dlouho. Čekám celou tu dobu. A co uděláš? Začneš se tahat s mým bratrem?" 

Úplně mě zamrazí, když slyším tu poslední větu. V hlavě mi hned naskočí chlap, který mě tiskne na dveře a syčí do ucha. Dávej si pozor s kým se taháš. To nebude náhoda, v tomhle má vážně prsty  Filip ne Nina. Ona je jen naivní zamilovaná holka, která teď zřejmě poprvé vidí jaký Filip ve skutečnosti je. 

„Hajzle zasraný, to ty." Zasyčím. Filip se rozesměje, „vždycky jsem věděl, že jsi chytrá holka. Ale tím jsme spolu rozhodně neskončili Simono." 

Za mými zády se ozve, „pro dnešek rozhodně ano pane Rennere." Petr mě chytí pod paží a zvedá ze židle, nemazlí se se mnou, je mi jasné, že jsem ho pořádně nasrala. Ale jsem mu tak vděčná, že mě našel. Nechám se odvést ke dveřím, ani jednou se neotočím. 

Venku na mě Petr zařve až sebou škubnu, „kurva Simono, tak tohle ne! Celou dobu jsem jak debil s tebou abys nakonec vlezla tomu kreténovi přímo do rány?" To mě zarazí, přimhouřím oči a vypálím na Petra, „tak když neumíte mluvit pravdu vy, proč bych měla já? Celou dobu to víte, že je to on?" Vyškubnu se mu a jdu zpátky do kanceláře. Petr se se mnou snaží držet krok.

„Simono a co jako teď mám říct Brunovi? A říct mu to musím, to je ti snad jasné?" Pokrčím jen rameny, je mi to fuk. Už mám po krk chlapů, kteří mi zatajují skutečnosti, které se pak ukáží jako klíčové v mém životě. Balím si věci a odcházím. Petr je mi stále v patách. „Kde je teď?" Houknu přes rameno. „Kdo?" Petr nechápe. „Kdo asi Santa Klaus? Bruno!" Jsem vážně vytočená. 

V autě mlčíme oba, před branou se na mě Petr otočí. „Musíš mu říct, co se dneska stalo." Dívá se mi do očí a já přikývnu. Hlavou mi víří úplně jiné myšlenky, jsem zaražená z toho, že ani dva roky po našem posledním setkání mi nestačily na to, abych se od Filipa odpoutala. Pořád se mi třesou kolena jen ho vidím a zatemní se mi před očima jen na mě promluví. Koušu si ret až cítím na jazyku sladkou krev. 

Bruno na nás čeká před vchodem. Mračí se, „stalo se něco?" Upře na mě oči a když mlčím přesune pohled na Petra. „Sorry Bruno, fakt jsem to podělal." Říká kajícně. Bruno se zamračí. „Pro dnešek máš padla, brácho." Petr pokývá hlavou a sedne zpátky do auta. Stojíme a čekáme až odjede, když zůstaneme sami, už mi tečou po tvářích slzy. 

Bruno je nervózní, stojí a upřeně se na mě dívá. Teď když už mám rány zahojené, nechal si narůst strniště, je tak ještě více podobný svému bratrovi. Začnu vzlykat nahlas. „jsem taková kráva." Konstatuju. „Pojď dovnitř, prosím." Bruno mi přidrží dveře a já jimi projdu a jdu rovnou do obýváku. Je tady příjemně chladno, sednu si na gauč. 

„Už mi konečně řekneš, co se stalo?" Sedne si vedle mě a chytí za ruku. Podívám se na něj. Sakra, vážně ho miluju, cítím k němu něco jiného než k Filipovi. Bruno je slunce, které září jen pro mě. Rozechvívá mé nitro tím nejkrásnějším způsobem. 

„Přelstila jsem Petra a šla na oběd s Ninou, už jsem chtěla znát pravdu, chtěla jsem ji přinutit, aby se mi přiznala. Jenže místo toho se mi přiznal on." Bruno povytáhne obočí, „kdo?" Zeptá se.

„Filip." Pípnu a jsem rudá až po kořínky vlasů. Bruno se ke mně více nakloní, „to vážně? Potkali jste se? A jak se ti přiznal? Měla jsi u sebe telefon?" Přikývnu, jasně, že jsem měla u sebe telefon. Bruno se zvedne a někomu volá, po pár minutách, kdy nervózně přechází sem a tam, mu pípne zpráva. Otevře ji a já slyším celý náš hovor s Ninou a pak i Filipa. 

Bruno poslouchá a mne si u toho bradu, když uslyší Filipa, čelisti mu zaškubou. Já sedím a tiše zuřím. Takže jeden mě nechal sledovat a druhý mě odposlouchává? To do prdele jako vážně? Roste ve mně vztek. 

Brunovi stačí jeden pohled, aby pochopil co se ve mně odehrává. Začne vrtět hlavou. „Simono, není to tak, jak si teď asi myslíš." Začne, ale já ho nenechám domluvit. „Ne? Proč ze mě oba děláte takovou krávu? To jako máte v rodině, nebo co?" Jsem pěkně v ráži, namíchnul mě Filip a jsem nasraná sama na sebe, že sebou nechám takhle mávat. A tak to teď dávám Brunovi hezky sežrat. 

„Nikdo tě neodposlouchává, telefon byl nahlášený jako kradený a museli ho lokalizovat a tak si vyžádali taky odposlech. Až teď mě napadlo, že bych to mohl využít k tomu, abychom toho parchanta dostali." Je taky napružený a já se mu nedivím. Znovu se rozbrečím, padnu obličejem do polštáře. Bruno za mnou přijde a zvedne mě. Dívá se mi do očí. Místo vzteku a bolesti mě přemůže touha. Začneme se líbat. 

Bruno se nezdržuje svlékáním, jen mi vyhrne šaty a dá stranou kalhotky, sám je jen v šortkách, které si posune níž. Hned je ve mně, vydechnu prudkostí přírazu. Strhávám z něj tričko a líbám na krk a prsa, moje tělo je v extázi. Drží mě za zadek a tiskne, stáhne mi tílko níž pod podprsenku a hladí mě jednou rukou. Podaří se mu vytáhnout prso z podprsenky a přisaje ústa na bradavku, zavzdychám a dosednu na jeho klín. Bruno mě chytí za krk vzadu a přitáhne si mě k polibku, při kterém cítím, že patřím jen jemu. Oddálí se ode mě, znovu mě nadzvedne a položí, nadzvedne a položí a tělo se mi otřese pod vlnou rozkoše. Brzy po mě vyvrcholí i on.

Ještě mu sedím na klíně a hladím po ramenou. „S Filipem to nebude jen tak, Bruno. Zřejmě si pořád myslí, že bychom měli být spolu." Pozoruji ho, jak se zatváří a uleví se mi, když vidím jen odhodlání a zlobu. „To se plete a já mu to ukážu. Nedovolím, aby ti znovu ublížil." Usměju se, „miluju tě tuhle válku vyhrajeme, protože chci jenom tebe." Přitulím se k němu a Bruno mě popadne a nese do ložnice.