Sisa

Hodina H

Krásně všechno klape, všichni jsou připravení a čekáme jen na oslavence a jeho hosty. S Timem se jdeme převléknout. Pro sebe jsme si zabrali malou místnůstku a tak se oblékáme společně. Nejde si nevšimnout, že po mně Tim pokukuje. Rozesměje mě to a uvolní napětí. Jenže Adam za dveřmi se musí ujistit, že je všechno v pořádku a vpadne dovnitř. Když mě uvidí jen v kalhotkách rychle couvá, úplně v rozpacích, rudý jako rajče. 

Tim se začne chechtat. „tohle ten tvůj miláček nedomyslel." Zpražím ho vražedným pohledem. Chudák Bruno, má toho tolik na starost. 

Tim mi pomůže vzadu zapnout korzet, nenechá si ujít příležitost a políbí mě na krk. Moje tělo zareaguje okamžitě, všude mi naskočí husí kůže. 

„Ale ne, tohle mi nedělej, nedávej mi naději, že někdy možná." Šeptá mi do ucha. 

Otočím se na něj a okamžitě se utopím v jeho očích. 

„Ty toho nechej, moc dobře víš, že nikdy. NIKDY." Poslední slovo mu říkám po písmenku. 

Usměje se, „říkat si můžeš, co chceš, ale kdybych našel chvíli, kdy vypneš hlavu, dostal bych tě." Upraví si kravatu, podívá se na sebe v zrcadle, potom se otočí a mrkne na mě. Zašklebím se na něho. 

Do dveří nakoukne znovu Adam, „máte tu šperky a kadeřnici." 

Pouští dál drobnou dívku s velkým kovovým kufrem. Ta mě hned začne dirigovat, jak si mám sednout a co by si představovala za účes. Mě je to fuk, takže jí nechám volnou ruku, což ji potěší. Při česání uvažuji nad tím, co mě čeká. Jsem nervózní a vytřepaná, nejradši bych odtud nevylezla nebo naopak skočila do auta a ujela daleko odtud. 

„Lásko, pardon." 

Zůstane stát ve dveřích Bruno, nerozhodný, jestli může dovnitř nebo raději počkat venku. 

„Pojď za mnou, prosím." Natáhnu k němu ruku, kadeřnice už mi jen lakem stříká přes celý účes.

 Jako poslední mi usadí na krku velký náhrdelník se smaragdy, naposledy se na mě podívá, zvedne palec nahoru a jde.

Bruno vypadá v obleku naprosto dokonale, kdybychom měli trochu více času uvažovala bych nad rychlovkou. Zasměje se jako by mi četl myšlenky. 

„Takhle se na mě nedívej," vezme moji ruku a přitiskne si ji na rozkrok. 

„tohle se mnou děláš." Řekne vyčítavě. 

Přitisknu se k němu a pošeptám mu, „během večera si najdeme chviličku na sebe, protože ty se mnou děláš tohle," nasměruji jeho ruku do svého klína. Zaúpí, „už aby to bylo."  

Na dveře zabouchá Adam, „už to vypuklo." Zakřičí na nás.

Je osm hodin, hřejivé paprsky slunce prosvítají bílými záclonami dovnitř altánu, je to příjemné a kouzelné, hra světla a stínu, jemný vánek pofukuje a teplota vzduchu je tak akorát. Během chvíle jsou stoly obsazené. Rozhlížím se kolem, Tim je s Dianou na druhé straně a něco řeší. Pořád nemůžu najít Bruna, z toho jsem nervózní. 

Pohledem přelítnu všechny stoly a po mé levici narazím na Filipa, po svém boku má Ninu a nenuceně se spolu baví. Nina má ruku na jeho stehně, má na sobě tmavě modrý oblek, bílou košili a hnědé boty. Nina je také v modré barvě, ale o pár odstínů světlejší. Nemůžu z nich odtrhnout zrak. Filip se rozesměje a přitáhne si Ninu k sobě, aby ji políbil. Naše pohledy se střetnou, rychle zamrkám a otočím hlavu na stranu. Srdce se mi rozbuší.

„Lásko promiň, musím tě tady ještě chvíli nechat. Máme problém s hostem guvernérovy dcery, dovezl si trošku více drog než jsme schopni tolerovat. Adama máš za zády. Miluju tě." Přitiskne se zezadu na mě a políbí na krk. 

Než se stačím otočit je pryč. Dívám se za ním a nejradši bych se za ním rozběhla. Cítím na sobě pohled Filipa pod kterým se mi roztřesou nohy. 

Otočím se na Adama, „prosím tě, mohl bys ke mně nějak nenápadně dopravit panáka vodky?" Upřu na něj zoufalý pohled. 

„Bez problémů, chviličku." Uf, tak aspoň se napiju než budu muset vylézt na podium.

Program běží, proběhl tanec oslavence na jeho oblíbenou skladbu, zatančily mu baletky a Bruno pořád nikde. Cítím stékající pot po zádech, snažím se uklidnit dech a dýchám s otevřenou pusou, jenže rty se mi třesou tak, že to musí vypadat, že brečím. A k tomu sakra nemám daleko. Hostitel se zvedne a požádá o ticho. Přichází jeho proslov. Tim na mě z druhé strany altánu zamává. Opatrně se začne prodírat mezi stoly za mnou. Když mě vidí, hned mě obejme kolem pasu. 

„Dobrý Simono, dobrý to bude, jsem tady a už tě nepustím, vím kdo je hned vedle tebe. Neboj všechno je ok." 

Snaží se mě uklidnit, ale moc to na mě nezabírá. Uslyším své jméno a úplně ztuhnu, lidé začínají tleskat a Tim mě vede na podium. Dělají se mi mžitky před očima. Snažím se vzpomenout, co mám říct a začínám panikařit, protože si nemůžu vzpomenout. Díky Bohu je Tim tak pohotový a poděkování ze sebe vysype celé on. Všichni nám tleskají a dcera guvernéra mi donese kytici, mám co dělat, abych ji udržela v třesoucích se rukách. 

Tim mě usadí po svém boku, daleko od Filipa a já se konečně uklidním. 

Diana mě pohladí po zádech a povzbudivě na mě mrkne, „v pohodě Simono, nikdo si ničeho nevšiml. Tobě stačí jen stát a všichni jsou z tebe paf." 

Po večeři ve mně zase začne narůstat nervozita. 

Bruno se stále neobjevil, nakloním se k Timovi, „kde je, Time?" ptám se ho jako by mi mohl dát odpověď. 

Dá ruku na moji, „zjistím to, zůstaň tady s Dianou." 

Zvedne se a jde k Petrovi. Tiše se spolu baví, Petr vypadá vážně, ale možná je to jen můj pocit. Tim ho poplácá po rameni a vrací se. 

Chytí mě za ruku, „Simono, teď mi slib, že zůstaneš sedět." 

Vykulím na něj oči. „mluv už." skoro na něj vykřiknu. 

„Bruno měl menší potyčku s tím feťákem, odvezli ho do nemocnice. Není to nic vážného podle Petra jen pár stehů. Brzo bude zpátky." Zatmí se mi před očima. 

Vytrhnu se Timovi a běžím k autům. Není to úplně jednoduché, raut na druhé straně pro hosty dcery guvernéra je v plném proudu a musím se proplétat mezi lidmi s talířky v rukách. Konečně vidím auta. 

Otočím se a hledám očima Adama, ale nikde ho nevidím, asi jsem ho ztratila, když jsem se proplétala davem. K autům mi zbývá pár posledních metrů, ale musím počkat na Adama, pila jsem a řídit nemůžu. Místo Adama se však vynoří z davu Filip. 

Postaví se přede mě, zmáčkne mi ruku a přinutí jít s ním, „tak brzy odcházíš? Dovol abych tě doprovodil." Polknu a snažím se neomdlít. Do prdele, má mě.