Sisa

Něco ve vzduchu

Za tři týdny se uskuteční oslava jakou jsme ještě nepořádali. Přes tři sta hostů, zahradní párty k narozeninám guvernéra Národní banky. Budou tam jen důležití lidé. Velká a pompézní akce, kterou organizujeme s Timem. Jedu zrovna na místo dění abych se podívala, jak jsou na tom tesaři a zahradníci, kteří pracují na stavbě altánu, který jsem si vymyslela. Vím, že mě musí nenávidět, ale taková akce je jen jednou za život a já chci, aby to bylo dokonalé.

Vystupuji z auta, venku na trávníku pobíhají polonazí muži, vidím, že mají napilno. Jdu k trámům, které brousí stavbyvedoucí Mojmír. Kývnu na něj a usměju se. Mojmír zvedne hlavu a mrkne na mě, ale dál se věnuje práci. Sleduji, jak trám pod jeho rukama získává světlou barvu, jak droboučké piliny zaplňují prostor kolem nás. Vůně dřeva je kouzelná. Stojím fascinovaná vznikem mého snu. Mojmír vypne brusku. 

„Dobrý den, jdete nám pomoct?" Mojmír se usmívá a podává mi plastové brýle, pracovní rukavice a brusku. „Tady ji zapnete, chytíte ji pevně nejlépe dvěma rukama a přitisknete ke dřevu. Jemně kroužíte. Prosím, vyzkoušejte si to." Zapne mi brusku a sleduje moje rozpaky, přece jen tohle jsem v životě nedělala a bojím se, že dřevo zničím. Pomalu brusku přibližuji ke dřevu, uchopím rukojeť oběma rukama a dotknu se trámu. Bruska mi zavibruje v rukou, Mojmír mi ruce přimáčkne svými a začne mě navádět. Není to tak těžké, otočím se na něj a usměju se. Mojmír pustí moje ruce a ukáže mi palec nahoru. 

Jsem zabraná do práce, je vedro, cítím, jak se mi letní šaty lepí na záda, cítím potůček potu mezi prsy, ale nehodlám brusku vypnout, dokud neopracuji aspoň jeden trám. „Ale paní ředitelko!" Zvednu hlavu po hlase, je to Tim, stojí přede mnou, ruce založené na hrudníku a usmívá se. Oči schované pod slunečními brýlemi, ve sportovní polokošili a v lněných kalhotách vypadá skvěle. Pokrčím rameny a zařvu, „jen to dodělám a jsem u tebe." Tim pokývá hlavou a jde za dalšími tesaři. Vypínám brusku, sundávám rukavice a ochranné brýle, střepávám ze sebe drobounké piliny, ale moc to nejde, tím jak jsem zpocená se na mě drží. 

„Ahoj, co tady děláš? Myslela jsem, že se staráš o potvrzení účastníků." Tim mě zlehka obejme a políbí do vlasů. „Jenom ty můžeš vyrážet do terénu?" Ptá se s jasnou výčitkou v hlase. „Účast mám potvrzenou od všech. Bude to největší akce roku. A proto jsem taky tady. Pan guvernér nám chce veřejně poděkovat a vytáhnout nás na podium, abychom si užili svou minutu slávy." Tim se zašklebí. Ani on ani já na takové věci nejsme. Rádi se postaráme o vše a v ústraní sledujeme jak se naše práce podařila. Ale veřejně se ukazovat? „To mu ještě rozmluvíme." Plácnu Tima po zádech, „co na to zatím říkáš?" Tim se otočí jako na obrtlíku, „jo zatím je to fajn, jen si pořád neumím představit jak bude ten altán vypadat, už máte vymyšlenou tu střechu? Má být krásně a Perseidy mají být letos fakt nejlepší." 

„Kvůli tomu jsem přijela, musím to probrat s Mojmírem. On, však ho znáš, není na nějaké novoty a se skládací střechou se mi vysmál. Ale já ho přesvědčím." Usmívám se. Tim stojí a kýve hlavou. „Až to budeš mít hotové, promluvíme si." Jeho úsměv mě zarazí, není ani trošku veselý. „Já už dneska mám hotovo, tak klidně můžeme zajít na oběd a promluvit si." 

Cítím vzrůstající napětí mezi námi. Tim zavrtí hlavou, „tak jsem to nemyslel. Až to bude komplet vše hotové." Když vidí, jak na něj nechápavě hledím, mávne rukou, „zapomeň na to, není to nic důležitého. Neměl jsem ti nic říkat. Vážně to vypusť z hlavy." Obejme mě a odchází. V půli cesty ode mě k autu se ještě otočí, „bude to naprostá bomba tahle párty." Usmívá se a mává. Pokrčím rameny a zamávám mu nazpátek. No nic, nebudu nad tím přemýšlet, musím Mojmíra přesvědčit, že náš altán potřebuje pohyblivou střechu. 

Kolem třetí jedu společně s Mojmírem na oběd. Chci mu ukázat své náčrtky a přesvědčit ho, že můj nápad je prostě nejlepší. Jedeme do restaurace, která je proslulá svou českou kuchyní, doufám, že Mojmíra snáze přesvědčím nad talířem skvělého guláše nebo svíčkové. Zastavím a zůstanu očima na zaparkovaném Bentley. Černý sporťák se sedmi sty koni pod kapotou bych nečekala v tomhle zapadákově. Podívám se na spzku, protože mě napadne, že je to možná cizinec. Na tabulce však stojí: BLACK 0WL, takže spz na přání. Černá sova, mimoděk se otřesu.

 Mojmír si vedle mě poposedne. „Sakra Simono, nejsem na snobárnu oblečený." Mrknu se na něj. Má na sobě roztrhané džíny a vytahané triko, ale vypadá dobře. Sexy chlapík, kterému hrají svaly a opálená pleť celá září. Usměju se, „nebojte Mojmíre, je to normální restaurace, už jsem tu byla několikrát, spíše řidič toho auta se tam musí cítit nepatřičně. Mojmír jen vzdychne a vystupujeme. 

Naštěstí uvnitř to vypadá stále stejně, jak si pamatuji. Zapadáme dokonale. U jídelního lístku se nenápadně rozhlížím, hledám majitele sporťáku, ale nikdo na to nevypadá. Možná sedí venku na terase. Mojmír si dává knedlo, zelo, vepřo a já si dávám krůtí řízek s odlehčeným bramborovým salátem. Ukazuji Mojmírovi své náčrtky a dohadujeme se, proč tak stojím o to, aby bylo po mém. Tak mu to všechno vysvětluju, docela se položím do líčení svých představ.

 „Dobrý den." Zazní mi u ucha hluboký hlas při kterém mi naskočí husí kůže. Zvedám pomalu oči. Černé boty, naleštěné, černé kalhoty a bílé tričko s ohrnutými rukávy, na levé paži sova při letu lesem. Pohled zvednu ještě víc, srdce mi buší. Můj pohled se střetne s modrýma očima Bruna. Na rtech má lehký úsměv a jeho pohled je překvapený. 

Vyloudím úsměv a postavím se abych mu podala ruku. „Dobrý den, vás bych tady nečekala. Ale konečně jsem rozluštila tajemství auta na parkovišti." Bruno mi lehce ruku stiskne a přiblíží se k mému uchu. „Večer vás zvu na skleničku, musíme probrat tu slávu, kterou chystáte." Když si všimne, že chci protestovat, rychle dodává. „Ne, prosím vás, dovolte mi vás pozvat. Prosím." Pohladí mě palcem po hřbetu mé ruky a já jen přikývnu. 

„Dobrou chuť Simono, a budu se těšit na večer. Na shledanou." Řekne už k nám oběma a odkráčí. Vyprovázím ho pohledem, už vím jak se pohybuje. Jako sova, neslyšně a nebezpečně, přesně ví, kde udeřit. Vidí to, co ostatní ne. Pán pekel. Znovu se otřesu. Mojmír si mne spodní čelist a usmívá se. „Nebudeme to protahovat. Podívám se na to a zítra vám dám vědět. Můžeme jet, abyste měla dost času na přípravy na večer."  Culí se. „Děkuji." Zamumlám a rukou přivolám číšníka. Zaplatím a Mojmíra odvezu zpět na stavbu. 

Jedu domů s motýlky v břiše a srdcem v krku.