Zase ty?!

Prolog

„Moje dcera bude moc ráda, že za ní přijedu," usmála se na mě starší paní se šedivými vlasy svázanými do dokonalého drdolu. „Celé dny tráví v práci a její manžel je úplně neschopný. Ona je doktorka, víte? Kdybych tam nemohla jet, musela by shánět hlídání pro svoje dcerky, aby nezůstaly doma samy. Ale já už jsem v důchodu, a tak stejně nemám nic na práci."

Netrpělivě jsem si poposedla a už snad po sté zkontrolovala čas na hodinkách. Nechtěla jsem působit neurvale, ale autobus měl přijet už před několika minutami a já jsem nervózní vždycky, když něco nejde podle plánu.

Paní se podívala na silnici, odkud měl vůz přijet. „Vypadá to, že má dneska zpoždění."

Věnovala jsem jí slušný úsměv, který mě stál spoustu úsilí. „Zdá se."

Když jsem před polednem dorazila k autobusové zastávce, byla jsem jediným bláznem, který se v poledne posledního červnového dne vydal na cestu napříč zemí. Doufala jsem, že to tak i zůstane. Nevyhledávám pozornost cizích lidí a dneska jsem neměla náladu dokonce ani na svou nejlepší a taky jedinou kamarádku.

Nakonec se ke mně přidala jedna moc upovídaná paní a hned jak se usadila na volné místo na lavičce, začala mi nadšeně vyprávět o své rodině.

„Kam máte namířeno vy, slečno?" zeptala se mě a vtáhla mé myšlenky zpět do reality. Jestli bylo něco, o čem jsem se nechtěla bavit, tak to bylo právě toto. Nevadilo mi, že ta žena mluvila o sobě, ale nechtěla jsem ji zasvěcovat do svého soukromí.

„Jedu ke kamarádce mojí mámy. Mám u ní strávit celé léto." Ta odpověď byla stručná, ale výstižná. Nechtělo se mi dodávat, že jsem tu ženu v životě neviděla a že k ní jedu, protože se mi mamka nedokáže ani podívat do očí.

Paní se na mě překvapeně podívala. „K matčině kamarádce? To nemáte jiné příbuzné?" Ve chvíli, kdy to vyslovila, dala si vyděšeně dlaň před pusu. „Oh, promiňte. Nic mi do toho není," začala se omlouvat.

„To nevadí," ujistila jsem ji s falešným úsměvem a posunula si falešné brýle víc ke kořeni nosu. „Mám tetu a strejdu, ale celé roky jsem je neviděla. Rodiče se s nimi kdysi pohádali a přerušili s nimi veškeré kontakty." V duchu jsem se proklínala za to, že se všem vždy snažím vyhovět bez ohledu na to, jak moc je mi to nepříjemné. Sama od sebe bych se o tom nikdy s nikým nebavila, ale když se mě někdo zeptá, nedokážu se ovládnout a odpovím.

Chlácholivě mě pohladila po rameni. „Zkusila jste jim někdy zavolat nebo je navštívit? Chci říct, že by vás možná rádi viděli," usmála se.

Nedostala jsem příležitost odpovědět, jelikož před námi konečně zastavil autobus. Nechala jsem svou starší společnici nastoupit jako první a následovala ji se svými zavazadly. Našla jsem si volné místo u okna spokojeně sledovala krajinu ubíhající za oknem.

Hlavou mi vířily stovky myšlenek, ale nakonec jsem se vždy vrátila k tomu, co mi řekla moje spolucestující. Je možné, že by mě teta ještě někdy chtěla vidět? Mamka vždycky říkala, že už s nimi nikdy nepromluví. Nikdy však nezmínila, že by se ten hněv měl týkat i mě. Nakonec jsem si nasadila sluchátka a nechala se unášet chytlavou melodií.

Musela jsem usnout, protože když jsem otevřela oči, moje hodinky ukazovaly o hodinu víc, než když jsem nastupovala. Protáhla jsem si bolavá záda a podívala se z okna. Mou pozornost upoutala známá budova. Rozhlédla jsem se po okolí. Tuto část cesty jsem viděla už mnohokrát a poznala bych ji úplně kdykoliv. Jako dítě jsem po této silnici jezdila každý den.

To musí být znamení, napadlo mě. Trvalo mi jenom chvilku, než jsem se rozhodla popadnout své kufry a nemotorně se dotrmácet ke dveřím.

Když teď vystoupím, rodiče budou rozzuření. Ani netuším, jestli se teta se strýček nepřestěhovali. Chtěli by se mnou vůbec mluvit?

Pokud to předem vzdám, promarním celé léto. Nic bych tím neztratila, ale ani nezískala...