Zase ty?!

7

V noci jsem nemohla spát. Jelikož jsem došla k závěru, že se mi někdo skutečně vloupal do pokoje, neodvážila jsem se otevřít okno a během jedné hodiny bylo v místnosti neskutečné horko.

Když se mi konečně podařilo usnout, už pomalu svítalo. Nakonec mě ze snu vytrhla usměvavá Katie, která mi přišla oznámit, že je připravená snídaně. Neuvědomila jsem si, že mě můj mobil neprobudí, jelikož zůstal v táboře, takže jsem byla sestřence velmi vděčná.

V rychlosti jsem se převlékla z pyžama do sportovních šortek a vytahaného černého trička. Při pohledu do zrcadla na vnitřní straně dveří od skříně jsem se zhrozila.

Nedostatek spánku si na mě vybral svou daň v podobě tmavých kruhů pod mýma očima. Naštěstí skoro nebyly vidět, když jsem si na nos nasadila brýle.

„Dobré ránko!" zapěla teta, když jsem seběhla schody a vřítila se do kuchyně. Nemohla jsem uvěřit, že byla teta čilá hned po ránu. Na rozdíl ode mě vypadala odpočatě.

„Dobré," broukla jsem odpověď a posadila se ke stolu. Při pohledu na palačinky se šlehačkou se mi sbíhaly sliny. Zároveň mi mé podvědomí radilo vyhnout se jim velkým obloukem, protože bych později neměla chuť na oběd. Raději jsem zvolila cereálie s mlékem.

„Copak máš dneska v plánu?" zeptala se teta, která pomohla Suzii vylézt na židli a sama se usadila proti mně. Katie zaujala místo po mém boku a nadšeně si k sobě přitáhla talíř s palačinkou.

Zamyslela jsem se. Neměla jsem žádný konkrétní plán. Mohla bych rozečíst nějakou knihu, využít strýčkovu nabídku a navštívit jeho učebnu nebo začít pracovat na domácích úkolech, které nám učitelé zadali, abychom přes léto nezlenivěli. „Nevím. Neříkala jsi, že potřebuješ s něčím pomoct?" vzpomněla jsem si na tetin včerejší telefonát.

Přikývla. „O tom jsem s tebou chtěla mluvit. Nakonec se mi to podařilo vyřešit, ale stále je tady místo, kde bys byla potřeba." Zatímco ke mně mluvila, pomáhala Suzii pokrájet palačinku.

„Kde?" zeptala jsem se se zatajeným dechem. Ať to není tábor, ať to není tábor, prosím, ať to není tábor, modlila jsem se v duchu.

Jako by to teta slyšela, protože obratem prohlásila: „V táboře. Kurtovi jeden kamarád na poslední chvíli odřekl svou účast při organizaci. Teď jim tam chybí jeden vedoucí."

Chvilku mi trvalo tu informaci vstřebat. Nebylo to tak dlouho, co jsem si říkala, že budu od tábora držet dál. Teď se zdálo, že mi to nebylo přáno.

„Jestli nechceš, nemusíš to dělat," dodala teta, která si všimla mého zaváhání.

Abych byla upřímná, nejraději bych celé léto nevystrčila paty z domu. Jenomže teta i strýček stáli vždy při mně a ve všem mě podporovali. Chtěla jsem jim to nějak oplatit.

I když jsem nenáviděla představu léta stráveného v obklopení kluků, nakonec jsem se rozhodla být užitečná. „Tak to není, Sam. Ráda pomůžu, pokud to bude v mých silách." Myslela jsem to upřímně.

Teta se uculila. „Vidím to tvé nadšení. Ale Kurt bude mít radost, že tě bude mít u sebe." To prohlášení mě zahřálo u srdce.

„No nic," vydechla teta, když jsme se všechny nasnídaly. „Já teď vezmu holky ke známé a potom půjdu do obchodu. Jestli chceš jít pomoct do tábora, tak je jedno, kdy tam půjdeš. Klidně si můžeš jít ještě lehnout," spiklenecky mrkla.

Za půl hodiny jsem v domě osaměla. Nikam se mi nechtělo, jenomže ticho kolem v prázdné budově bylo tak sžíravé, že mě přimělo přehodnotit svůj názor. Ze zvyku jsem si kolem pasu uvázala mikinu, přezula se a vyběhla před dům.