Zase ty?!

11

Nemohla jsem uvěřit, že to opravdu udělal!

Když jsem se s drkotajícími zuby vrátila na deku, zabalila jsem se do ručníku. Do vody už se mi vůbec nechtělo, tak jsem nezúčastněně sledovala, jak se kluci snažili naplnit kbelík vodou. Háček byl v tom, že měli za úkol přenášet vodu v děravých kelímcích do děravých kýblů. Nechtěla bych to hrát, ale pro pozorovatele to bylo vážně zábavné.

Nakonec jsem si přisedla ke strýčkovi a ostatním vedoucím, abych měla lepší výhled. Čtvrtý tým, jinými slovy můj tým, si nevedl moc dobře. Parker, Ryan a dva další kluci se snažili ucpat otvory v kbelíku, aby jim neodtékala voda, kterou už mladší chlapci stihli nanosit. Jenomže to vypadalo, že se kluci u velké nádoby na něčem nemohli shodnout.

„Možná bys je měla jít zkontrolovat," navrhl Jerome s úsměvem. V jeho očích se ale zračily nevyslovené obavy.

Vymotala jsem se z ručníku a v mokrém oblečení se vydala k hádající se skupině. „Je všechno v pořádku?" zeptala jsem se Ryana. Poznala jsem, že se ze všech sil snažil ovládnout vztek, ale ani on nebyl všemohoucí.

„V nejlepším," pokusil se o úsměv.

„To určitě," uchechtl se Parker a protočil oči.

Ryan ho zpražil pohledem.

„Radši dávejte pozor," doporučila jsem jim. „Utíká vám voda." Naštěstí se začali opět věnovat hře a konflikt se odložil na neurčito. Zdálo se, že se mi strýček snažil přenechat určitou zodpovědnost, ale já už jsem na to neměla sílu.

Krátce před večeří jsem se vrátila domů. Byla jsem unavená a abych byla upřímná, kluci už mi začínali lézt na nervy. Nikdo z nich mě neposlouchal, dokud je Ryan neokřikl. A i tehdy vypadali dost neochotně.

Nakonec jsem to s nimi vzdala a rozhodla se pro klidný večer strávený o samotě.

Teta měla plné ruce práce s dětmi, tak jsem si udělala večeři a zavřela se ve zkušebně. Půjčila jsem si kytaru a posadila se na židli stojící u stolu naproti klavíru. Začala jsem si opakovat, co jsem si pamatovala. Chvíli mi trvalo, než jsem si na kytaru zvykla. Ale za tu zábavu to stálo.

Úplně jsem ztratila pojem o čase a když jsem zvedla pohled od not položených na stole, venku už se rozprostírala neproniknutelná tma. Rozhodla jsem se zkusit poslední skladbu a jít spát. Na internetu jsem si našla akordy k písničce Eastside a pustila se do hraní.

Předehru jsem zahrála výborně. Když jsem se dostala ke sloce... Od okna se ozval chlapecký zpěv.

Nevšimla jsem si, že bylo otevřeno. Kdybych to bývala věděla, určitě bych ho po minulé zkušenosti dávno zavřela. Napadlo mě, že bych prostě skončila, ale potom jsem si vzpomněla na radu, kterou jsem dostala.

Co mi udělá, když si užiju trochu dobrodružství?

A bylo rozhodnuto. Při refrénu jsem se přidala s tichým pobrukováním a ta melodie mi vlila do žil novou energii. Následující sloku jsem si vzala na starost já a poprvé v životě jsem se do toho skutečně opřela. Společně jsme se prozpívali až do konce písně.

Bylo to zvláštní, ale cítila jsem, jak mi žilami proudí adrenalin. Hned když jsem odložila kytaru, vrhla jsem se k oknu. Tentokrát se mi venku podařilo zachytit nějaký pohyb.

Stála tam chlapecká postava zahalená do světle šedivé mikiny. Ten kluk byl na cestě pryč a přes hlavu měl přetaženou kapuci, takže jsem nedokázala poznat, kdo mě přišel navštívit. Ale ten jeho hlas... Byl mi nějak povědomý, a přesto jsem ho nedokázala přiřadit k žádnému obličeji.

Zavřela jsem okno a vydala se k sobě do pokoje. Na posteli jsem našla složený kus papíru. Domnívala jsem se, že mi tam teta nechala nějaký vzkaz, protože mě nechtěla rušit při hraní. Jenomže obsah psaní svědčil o něčem jiném.

Stálo tam: ‚Ani nevíš, jak moc ti to při hraní sluší...'

Do tváří mi stoupla horkost. Takový kompliment jsem si vůbec nezasloužila. Stále jsem na sobě měla stejné oblečení jako ráno. Teď už bylo pomačkané, špinavé od vody z rybníku a taky neslo známky mého potu. Moje vlasy vypadaly, jako by nikdy nepotkaly hřeben a pod očima už se mi vytvořily tmavé kruhy.

Ale i přes to jsem se cítila polichocena. I když jsem si nebyla jistá, zda to nebylo myšleno ironicky, stejně mě zahřálo u srdce.

Ráno jsem chtěla vstát brzy, abych se připravila na cestu do tábora, ale nakonec jsem si přispala. Byla jsem opravdu hodně unavená a trochu mě bolela hlava, tak jsem si zvolila cestu odpočinku.

Probudila jsem se s pocitem, že je něco v nepořádku. Pomalu jsem otevřela oči. První, co mě napadlo, bylo, že slunce stálo vysoko na obloze. Už dávno jsem měla pomáhat v táboře, ale místo toho jsem se válela v posteli jako nevděčný příživník.

Nechtělo se mi opustit pohodlnou postel, ale výčitky svědomí mi nedovolily znovu usnout. Nakonec jsem se převlékla a rozhodla se najít něco k snědku, protože už mi hlady kručelo v břiše. Ale když jsem dorazila k zavřeným dveřím do kuchyně, uvědomila jsem si, co se mi po procitnutí nezdálo.

Z kuchyně se ozývaly hlasy! Teta to být nemohla. Touto dobou bývala buď v táboře nebo v obchodě, ale určitě ne doma.

Užuž jsem se chtěla otočit a zamknout se ve svém pokoji, ale v tom okamžiku se dveře zprudka otevřely. Úlevou se mi málem podlomila kolena, když se v nich objevil Ryanův usměvavý obličej.

„Dobré ráno," popřál mi a jednou rukou mě vtáhl do kuchyně, kde mi jako pravý gentleman odsunul židli od stolu a zaujal místo vedle mě.

Jeho přítomnost mě natolik zaskočila, že jsem ze sebe nedokázala vysoukat ani slovo. Sotva jsem byla schopná poděkovat, když přede mnou přistála miska s bílým jogurtem a čerstvým ovocem. Zvedla jsem pohled k černovlasému klukovi, kterého jsem určitě viděla v táboře a který mi dobrovolně přichystal lahodně vypadající jídlo.

„Já jsem Ethan," představil se. Potom se se zvednutým obočím podíval na Ryana sedícího po mém boku. Blonďák mírně přikývla a Ethan pokračoval: „Jeho přítel."

Netušila jsem, jak bych měla zareagovat. „Moc mě těší. Já jsem Lexi," usmála jsem se na něj. Pod stolem jsem nohou šťouchla do Ryana. „Nepochlubil ses," špitla jsem k němu.

„Neptala ses," odvětil stejně tiše a podepřel si bradu dlaní.

Měl pravdu. Nenapadlo mě to. Ale vlastně to docela dobře vysvětlovalo tu důvěru, kterou ve mně od prvního okamžiku vzbuzoval.

„Co tady vlastně děláte?" zeptala jsem se jich. Nezdálo se mi, že by se měli vyskytovat někde mimo tábor, tím spíš v cizích domech.

Slova se ujal Ethan. „Ráno jsi nepřišla a nebrala jsi telefon, tak se Kurt bál, že se ti něco stalo. Takže nás sem poslal, abysme tě zkontrolovali." To se strýčkovi podobalo.

Nabrala jsem si na lžíci pořádné sousto jogurtu. „Jsem v pořádku. Byla jsem jen utahaná," přiznala jsem a konečně se vrhla na snídani. Jídlo, které mi kluci připravili, bylo vynikající, i když ve skutečnosti nešlo o nic náročného.

„No nic," zvedl se Ryan ze židle. „My už půjdeme. Jo a máme ti vyřídit, že si máš dneska udělat hezký den," pokračoval, zatímco se oba chystali k odchodu. „A ještě něco," sklonil se ke mně, abych jeho následující slova slyšela jen já. „Nevím, cos udělala s Parkerem, ale rozhodně v tom pokračuj." S těmito slovy zmizel a nechal mě neschopnou pohybu u kuchyňského stolu, kde jsem se ještě dlouho snažila pochopit význam jeho sdělení.

O čem to krucinál mluvil?!