Zase ty?!

1

Zastávka se velmi rychle přibližovala a já jsem se snažila zaplašit výčitky svědomí. Opět jsem cítila nutkání vyhovět matčině přání. Ale tentokrát jsem se rozhodla potlačit ho. Byla jsem tak zaměstnaná vnitřním soubojem, že jsem se nestihla před zabrzděním chytit tyče. Cítila jsem, jak ztrácím rovnováhu, a se zavřenýma očima očekávala tvrdý náraz. Ten se ale nedostavil.

Náhle se kolem mě omotaly silné paže a vytáhly mě i má zavazadla ven z vozidla.

Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala z rychlého sledu událostí. Následně jsem začala kontrolovat své věci. Dva kufry a sportovní taška. Naštěstí mi nic nechybělo – kromě slušného vychování.

„Jedno ‚děkuju' by tě snad nezabilo, ne?" nadhodil blonďatý chlapec, který marně bojoval s cukajícími koutky. Vyřčená slova by působila kousavě, kdyby použil příslušný tón. Ale on promluvil přátelsky a zářivě se usmíval.

„Ehm... Dík," zamumlala jsem a sklonila pohled ke svým teniskám. Doufala jsem, že tímto ta trapná konverzace skončí a každý si půjde svou cestou. Spletla jsem se.

Blonďák přistoupil blíž a začal mi upravovat rozcuchané vlasy. „Já jsem Ryan," přestavil se. „A ty?"

„Lexi." Ve skutečnosti se jmenuji Alexandra, ale odjakživa své jméno nenávidím, a tak se všude prezentuji jako Lexi.

„Krásné jméno!" rozzářil se Ryan. „Kam se stěhuješ, Lexi?" zajímalo ho. Poukazoval na fakt, že on měl pouze sportovní tašku, zatímco já jsem s sebou měla víc zavazadel, než jsem byla schopna bezpečně nést.

„K příbuzným," odvětila jsem bez přemýšlení. Ani jsem si neuvědomila, že mu sděluji něco, o čem jsem bych obvykle nikomu neřekla. „Teda pokud tady ještě bydlí," dodala jsem s úsměvem.

Rozesmál se. „Je hezké, že máš jasný plán," uculil se. „A jestli se přestěhovali? Vrátíš se domů, nebo si budeš hrát na bezdomovce?" Musela jsem uznat, že měl zajímavý smysl pro humor.

„Ještě nevím. Prozatím se spokojím s nadějí, že žijí ve stejném domě jako před lety. Pokud ne, budu hledat náhradní řešení." Přestože jsem se snažila působit silně a vyrovnaně, moje skutečné já se chvělo strachy stočené do klubíčka v temném koutě. Abych skryla nejistotu, přehodila jsem si tašku přes rameno, popadla své kufry a vydala se po prašné cestě mezi loukami.

Překvapilo mě, když se za mnou ozvaly rychlé kroky a Ryan se objevil vedle mě. „Máme společnou cestu," vysvětloval, zatímco popadl jeden můj kufr, aby mi usnadnil chůzi po nerovném povrchu.

„Taky tu máš příbuzné?" zeptala jsem se, aby řeč nestála. Ačkoliv jsem většinou tichá myška, cítila jsem, že si s tím klukem budu dobře rozumět. Ten pocit se mi opravdu hodně líbil.

„Ne, ne," zavrtěl hlavou. „Naši chtěli letět na luxusní dovolenou, takže mě poslali na tábor, který se koná poblíž" vysvětloval s úsměvem.

Zvláštní, napadlo mě. Já jsem se cítila ublížená, když mě matka poslala na léto pryč. Jako by se mě chtěla alespoň na chvíli zbavit. Kdyby ji napadlo zaplatit mi tábor, asi bych utekla. Ale Ryan vypadal nadšeně. Zeptala jsem se ho na to.

„Minulý rok jsem tady byl taky. Přiznávám, že jsem byl tehdy rozzuřený. Ale nakonec jsem tam potkal spoustu skvělých kluků..." Při vzpomínce na poslední léto se jeho úsměv ještě rozšířil. „Ale musím dodat, že tam byla taky skupina parchantů," zamumlal. Poznala jsem lehké zachvění v jeho hlase, ale stále působil vesele. Možná se mi to jenom zdálo.

„A co přesně to znamená?" Bylo mi jasné, že se mi odpověď nebude líbit, ale stejně jsem to chtěla vědět.

Ryan se na minutu odmlčel a přejížděl očima po okolní krajině. Napodobila jsem ho a ten pohled mě zahřál u srdce. Celé roky jsem to tady neviděla, ale velmi dobře jsem si pamatovala dlouhé procházky, které jsme kdysi s rodiči podnikali. Tenkrát jsme ještě žili jako rodina.

„Nejdřív byli jen drzí na hlavní vedoucí," začal znenadání vyprávět. „U puberťáků se to dá čekat, takže to nikdo nebral moc vážně. Jenže potom začali škodit nejmladším účastníkům. Nutili je dělat jejich práci, kradli jim věci, jídlo a podobně," vypočítával ničemnosti se staženým obočím a prázdným pohledem skloněným k zemi.

Při té představě mi přeběhl mráz po zádech. Nikdy jsem neměla mnoho přátel, ale naštěstí jsem se nikdy nesetkala s podobným zacházením. Spolužákům jsem většinou nestála ani za pohled. Ignorace není příjemná, ale je mnohem lepší než šikana.

„Později to některé z nich přestalo bavit, a tak začali škodit zdejším lidem."

Zarazila jsem se uprostřed kroku. Tohle jsem nečekala.

Ryan počkal, než jsem se dala zase do pohybu, a potom pokračoval ve vyprávění. „Ze začátku se procházeli jenom po zahradách, ale nakonec se vkrádali i do domů. Kradli, ničili..." Víc už toho neřekl.

„To zní šíleně," vydechla jsem. „Ale třeba už tam letos nebudou," věnovala jsem blonďákovi povzbudivý úsměv. Všimla jsem si, že ho ty vzpomínky trápily. Že by s tím měl co do činění? Nevypadal na to, ale zdání může klamat...

Doufala jsem, že tohle léto bude klidnější než to loňské. Nestála jsem o zbytečný rozruch.

Jako pasivní introvertka jsem měla v plánu číst, sledovat filmy a poslouchat hudbu nehledě na to, kde ty dva měsíce strávím. Na sporty mě neužije a mezi lidmi se necítím příjemně. Není divu, že nemám přátele. Jen jediná spolužačka si ke mně našla cestu. Sice byla mou jedinou skutečnou kamarádkou, ale nikdy mě nezklamala.

Uchechtl se. „O tom pochybuju. Ale nepatrná šance tu je."

Došli jsme na rozcestí, kde se naše cesty rozdělovaly. Vrátil mi kufr a na rozloučenou mě objal, čímž mě zaskočil. Zbytek cesty jsem strávila ponořená ve svých myšlenkách a proklínala se za to, že jsem si ráno neoblékla vhodnější oblečení. Mikinu jsem už dávno měla zavázanou kolem pasu a v džínách mi bylo neskutečné horko. Naštěstí byla většina cesty za mnou.

Z rozjímání mě vytrhl jakýsi nezvyklý zvuk. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem neviděla jeho původce. Místo toho jsem spatřila veliký dům, ve kterém jsem prožila šťastné dětství. Chvilku jsem jenom stála před okrasným plůtkem a sledovala okna, jestli uvnitř nezahlédnu alespoň náznak života. Ale jak se zdálo, budova byla prázdná.

Prošla jsem brankou a vydala se ke vchodovým dveřím. Překonala jsem tři schody vedoucí na verandu a přiložila prst na zvonek. Než jsem tlačítko stiskla, důkladně jsem si promyslela, co řeknu, pokud někdo otevře dveře.

Zkusila jsem to jednou, dvakrát, třikrát... Nakonec jsem schovala kufry do stínu, aby na ně nedopadaly horké sluneční paprsky déle, než bylo nutné. Posadila jsem se na schod a zkontrolovala, jestli mi někdo nepsal. Samozřejmě na mě nečekaly žádné nové zprávy. Stejně jako vždy.

Pustila jsem si hudbu, abych si ukrátila dlouhou chvíli. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho.

„Mami! Podívej!" ozvalo se z příjezdové cesty. Ihned jsem ztlumila písničku a zahleděla se směrem, odkud jsem slyšela dětský hlásek.

Spatřila jsem plavovlasou ženu a dvě malé tmavovlasé holčičky. Dívenky pobíhaly po cestě a trhaly kvítka rostoucí ve vysoké trávě. Jejich matka se je snažila pozorovat a zároveň telefonovala. Kdyby neměla na tváři ztrhaný výraz, byl by ten výjev kouzelný.

Všechny tři byly tak zaměstnané, že si mě vůbec nevšimly, a mě se zmocnila nervozita. Co mám říct? Mám na sebe upozornit nebo počkat?

Plavovláska dětem podržela branku a zavřela ji za nimi. Potom se pomalým krokem vydala k domu. „Tohle mi nemůžeš udělat! Věděla jsi, že přes léto nebudu mít lidi, tak proč sis to nezařídila jinak? Vždyť jsi mi to slíbila! Nemůžu v tom obchodě zůstat úplně sama," stěžovala si do telefonu. „Holky, pojďte dovnitř!" zavolala na dívky, které se usadily na trávník a splétaly natrhané květy do věnečků. Potom se vrátila k hovoru. „Co mám teď asi dělat?" vzdychla rozladěně.

V tu chvíli jsem vycítila svou příležitost.